Velká válka

Tento seriál o 1. světové válce a jejím odrazu na Rožmitálsku jsme zveřejňovali na třináct pokračování v srpnu a září 2014.

V Pamětní knize Starého Rožmitálu popsal učitel Václav Matoušek, jak on viděl důvody, které vedly k vyhlášení války:

„Již před rokem 1914 se v Evropě schylovalo k bouři. Nebyla to jen anexe Bosny a Hercegoviny v roce 1908, jež hrozila vyvolat válku, ale spíše snaha Německa o získání nadvlády nad celou Evropou, ba ovládnout značnou část světa. Známé heslo Němců Drang nach Osten ukazuje jejich program. Rakousko-Uhersko hrálo roli při tom velmi podřízenou, byloť takřka jen slouhou a vazalem Berlína, což mu mělo vynést jakýs-takýs zisk na Balkáně. Starý císař dal se snadno ovládat a následník trůnu byl rovněž věrným slouhou Viléma, německého císaře.

Od vítězných válek balkánských  Rakousko-Uhersko žárlivě střehlo Srbsko a hledalo záminku k jeho oslabení novou válkou, což se stalo, když následník trůnu František Ferdinand d´Este byl i s chotí zastřelen na demonstračních manévrech proti Srbsku namířených, a to v Sarajevě na tzv. Vidov dan, kdy si Srbové připomínají porážku od Turků na Kosově poli; pro národ srbský měla podobný význam jako pro nás Bílá hora – ztrátu samostatnosti na několik století a nadvládou Turků.

Rakousko-Uhersko obvinilo srbskou vládu z účastenství na tomto atentátu a podalo Srbsku ultimátum tak sepsané, že je Srbové přijmout nemohli. Aniž bylo dále vyjednáváno, vypovědělo Rakousko-Uhersko válku Srbsku s vědomím, ba z návodu Berlína 26. července 1914 na svatou Annu. Toho dne byly vyvěšeny žluté mobilizační vyhlášky, které povolávaly muže vojenskou službou povinné do zbraně. Částečná mobilizace byla záhy všeobecná, neboť Rusko ujalo se Srbů a zasáhlo do války. Brzo vypovědělo Německo válku Rusku (1. srpna) a Francii (3. srpna), Anglie Německu (4. srpna) atd. Na straně Rakouska-Uherska a Německa byly jen Turecko a Bulharsko, proti nim takřka celá Evropa, a tak vyvinula se neočekávaně místo „trestné výpravy“ proti Srbsku válka evropská, ba později válka světová, když zasáhla do ní Amerika, Japonsko a jiné.“

Mobilizační vyhláška na cvokařském veřtatu v domku č.p. 74 (dnes je součástí Cvokařského muzea) ve Starém Rožmitále. Foto z knihy Cvokaři.

Okem a perem spisovatele viděl příčiny Velké války rožmitálský rukavičkářský podnikatel Rudolf Richard Hofmeister. Jeho vyprávění z autobiografie Cesta člověka nepostrádá dramatičnosti:

„Dlouho utajované plemenné pudy nenávisti a loupeživosti se v lidstvu téměř náhle uvolnily, propukla dávno nastřádaná nevraživost, panovačnost a kořistilačnost rasy, usilující zdeptat svět a vložit mu na šíj svou hrubou těžkou nohu – vzplanula válka, která naráz zarazila i slibně se rozvíjející průmysl, který i mě a mou rodinu živil.

Dusno bylo nad naším životem už od sarajevského atentátu, který u nás nikoho nerozlítostnil, a bouře nás neminula; první hrom udeřil v neděli na den sv. Anny roku 1914, kdy byla prohlášena mobilizace rakouské armády, a pak už bil rána za ranou.

Jak nečekaný byl tento jeho první úder, toho důkazem je, že (rožmitálské) spolky ohlašovaly na ten den výlety anebo anenské zábavy, i náš Literární kruh připravil pro týž den akademii – vše žilo jako jindy, slunce svítilo a hřálo od časného rána, obilí zrálo a lidé byli šťastni mírem a spokojeni s úrodou – a vtom udeřila ta první rána hromu:

Mobilizace!

Do města přijelo hned ráno auto z hejtmanství z Blatné a přivezlo mobilizační vyhlášky, jež strážník ihned vylepoval na stěně kostela, na radnici a na rozích ulic, co zatím druhý strážník Zoulek tu děsivou zprávu vybubnovával.

Několik chodců se zastavuje a čte vyhlášky, ze stran přistupují jiní – a všichni trnou v němém zaražení.

„Už je to tu! Válka!“ obrací se jeden stařík od vyhlášky k ostatním, kteří mlčí a jen čtou suchá slova plakátu. Stařík se protlačuje davem a pospíchá domů, jistě tam má někoho, syna nebo zetě, jemuž tato zpráva vysaje krev z tváří.

„Kdybych se Pánbůh ještě smiloval, kdyby se smiloval, aby se to urovnalo jako před dvěma lety!“ volá cestou a kolena se mu chvějí. Další jeho samomluva zaniká ve vzrůstajícím šumu. Chlapci, kteří vyslechli bubnujícího strážníka, upalují domů s očima navrch hlavy.

„Víte, v roce šestašedesátém padl z celé naší farnosti pouze jediný člověk; teď, myslím, padne více lidu, ale vojna nebude taky dlouho trvat, máme rychlostřelné zbraně, hrůzu kanonů a strojních pušek na obou stranách, za pár neděl bude po všem!“ vykládal starý účastník pruské a italské vojny, a dav se rozcházel, aby roznesl zlou novinu.

A z ulic už přicházejí mladí mužové, všichni pobledlí, se strnulými obličeji, přistupují k vyhláškám, a mezitím, co je čtou, rysy jejich tváří kamení...

Do 48 hodin narukovat!“

Vyhlášení války. Mobilizace! Foto: Živá historie

Spisovatel R. R. Hofmeister v knize Cesta člověka pokračoval:

„A kdo bude živit ženy a děti, když jim vezmou otce?“ obrátil se na mne starý soused Ptáček, vdovec, jehož zeť musí jít také do války a zanechá mu zde celou rodinu.

Z vesnic přicházejí do městského kostela venkované, tu jednotlivě, tu v hloučcích. Dva mladí manželé v obličejích smrtelně bledí, mne zastavují.

„Je to pravda, že je mobilizace?“ ptá se mne muž, z jehož zděšení je patrno, že je taky vojákem, a jeho žena div že se neskácí na zem, když slyší, že zvěst, kterou už od někoho cestou zaslechli, je pravdivá.

Z kostela vybíhá lid ještě před koncem mše, neboť i tam už pronikla porážející zvěst, jen tak šeptem, dvěma třemi slovy, zadní ji oznamovali předním, a kdo slyšel, obrací se a spěchá ven, kde se všechno hrne k vyhláškám. A už je vidět plačící ženy, ustrašené obličeje starců a stařen, z domů vybíhá kde kdo a mluví o tom, o tom, co zaslechl, tváře všech tuhnou a oči se zvětšují, hloučky lidí se srážejí dohromady.

Z jedněch nebojácných rtů splynula krutá kletba proti císaři a vládě, a to nachází ozvěny; množily se poznámky vytrysklé z rozhořčení nad malichernou příčinou války, zahrocené proti zavražděnému následníkovi a jeho choti, o nichž se všude vědělo, jak byli pánovití a mstiví, i že nenáviděli český národ. Mnohé slovo tu padlo, které by už za krátký čas, za nastalé perzekuce nebylo hlasitě promluveno...

Potom se ulice a náměstí na chvilku prázdní, mužové pospíchají domů, aby uspořádali své záležitosti, neboť jen dva dni jim k tomu ponechává mobilizační rozkaz.

Do 48 hodin! Tak zní rozkaz a hrozí těm, kdož se omeškají!

Cos ledového jako surové zakřiknutí vane celým městem ...

Přichází soused Kopecký a stísněným hlasem žádá, abych mu napsal poslední vůli.

„Kdož může vědět, jestli se ještě vrátím!“ Vrátil se, ale víc než po čtyřech letech z Ruska.

K večeru se naplnily hostince, ovšem hlavně těmi, jichž se mobilizace netýkala. A docházely i zprávy ze sousedních vesnic, jak všude vyhlášky působily – jako úder hromu. V jedné obci uspořádali hasiči výlet do lesní mytě, hudba jim tam hrála, tančilo se, zpívalo a popíjelo – a najednou sem vpadla neblahá zpráva, veselí, smích a radost se rázem změnily v němou zaraženost u mužů a zoufalý nářek u žen.

V blízké Voltuši zase prohlásil osmnáctiletý mladík Mareš svým kamarádům, že je neopustí, že dobrovolně narukuje s nimi, a dostál slovu. Vrátil se až po převratu jako francouzský legionář.

Druhého dne nastalo smutné loučení odcházejících – a co takových loučení se ještě opakovalo! Naši hudebníci ovšem vyprovázeli vojíny až na nádraží a když se vlak pohnul, zahráli „Kde, domov můj?“

Na rakouskou hymnu nikdo ani nevzpomněl. A pláč žen a dětí přehlušoval i hudbu...

Od 26. července do 15. září byli povolávání do zbraně záložníci do věku 42 let, nakonec museli na frontu všichni od 18 až 50 let. Foto: ČT24.

Pokračujme pro změnu opět Václavem Matouškem a jeho Pamětní knihou Starého Rožmitálu:

„Mobilizace byla provedena celkem klidně, zjevnou nechuť k válce dali najevo někteří branci, ale jinak jen po straně a mezi svými bylo reptáno a nadáváno na Rakousko, na císaře Františka Josefa, jemuž nikdo jinak neřekl než Franta, na Viléma, na generály, kteří již v prvních dnech války dostávali od Srbů na frak a vylévali si zlost na starcích, ženách a dětech.

Též naděje, že válka nebude dlouho trvat, přispěla k uklidnění.“

Do 1. světové války narukovalo z Rožmitálska na tisíc branců, jen z města Rožmitálu to bylo na 300 a ze Starého Rožmitálu 76 mužů. Dnes by se mohlo zdát, že je to velké číslo, ale uvědomme si, že před válkou jen v naší obci bylo přes 600 obyvatel, tedy dvakrát více než nyní. A to ještě – jak ukážeme v dalších dílech – byla řada záložáků od nasazení na frontě osvobozena, neboť byli nebo předstírali, že jsou - cvokaři.

V průběhu čtyř let války bylo postupně povoláno a odešlo do pole 1 190 700 Čechů. Branci z českých zemí tvořili téměř třetinu celé rakousko-uherské armády.

Obyvatelstvo českých zemí samozřejmě bedlivě sledovalo vývoj světového konfliktu. Takhle situaci viděl R. R. Hofmeister:

„Hltali jsme všichni zprávy z bojišť, na počátku války odevšad tak zarmucující a bolestné. Povalení Belgie, ruské porážky u mazurských jezer, ústup Francouzů až k Marně – to vše bylo tak hrozné, že jsem prožíval skutečná duševní muka.

„Nezapomenu nikdy těch nocí, kdy jsem přes všecku únavu ducha i těla nebyl s to dřímnout, pomýšleje téměř zoufale na to, co s námi Slovany vůbec a s Čechy zvláště bude, vyhraje-li Německo s Rakouskem. Pro nás Čechy by mělo vítězství Němců znamenat národní záhubu...

„Do těchto temných, zoufale bolestných úvah občas zasvitla jiskřička světlé naděje, to když Srbové se hrdinně bránili, když Rusové postupovali, a hlavně po francouzské bitvě na Marně, a potom, když k nám pronikly první neurčité zprávy o našich dobrovolnících, o našich legiích, o práci našich lidí za hranicemi. Bohužel zprávy sem do zapadlého koutu Čech přicházely pozdě a často tak zkomolené a fantastické, že musely být přijímány opatrně.“

Vojáci rakousko-uherské armády popravují zajaté Srby. Foto: ČT24

Odpočinek na ruské  frontě. Foto: ČT24

„Za války nastala velká spotřeba cvočků do vojenských bot a hřebíků na přibíjení drátěných zátarasů na frontě“, psal v Pamětní knize Starého Rožmitálu Václav Matoušek.  

„Cvokařů pracovalo v našem kraji asi devět set. Každý musel týdně vyrobit aspoň 6 000 kusů šerek či hřebíků.

Největší dílna byla ve Ferrum, kde pracovalo asi 180 cvokařů. Ke konci války byly vyráběny hřebíky ve Ferrum na pěti automatických strojích. Každý stroj jich denně vyrobil 50 až 80 tisíc.

Ve Ferrum byly obráběny i celistvé granáty do děl. Zprvu sem dodávány z lisovny z Komárova, pak z Prahy, Vídně i odjinud.  Potřebných obráběcích strojů bylo zprvu málo, i rozmnoženy až na 16, takže pak mohlo býti obráběno místo 60 granátů týdně až 300, což znamenalo dodávku roční asi 15 000 granátů vedle 600 granátů zápalných ručních, jež zde byly vyráběny v posledních měsících války. Celý podnik podléhal přísnému vojenskému dozoru.“

Tolik Václav Matoušek. Na cvokařinu ale vzpomínal i R. R. Hofmeister, který – aby unikl povolávacímu rozkazu na frontu (ač mu bylo už 50 let), právě přemluvil vedení Ferrumu, aby cvokařskou výrobu zavedlo:

„Roku 1915 byli povoláni k odvodům muži až do 50 let; tehdy jsem šťastně prošel pořídiv si znamenitou „srdeční vadu“. Avšak tušil jsem, že nezůstane jen při této jedné přehlídce i ohlížel jsem se po něčem, co by mě zachránilo před ctí bojovat pro Rakousko.

Navrhl jsem inženýrovi ve Ferrum, aby zavedl výrobu cvočků do vojenských bot, a že mu ji povedu. Cvokařů tu bylo dost a rádi se do továrny hlásili, poněvadž jim tak kynulo osvobození od vojenské služby v poli. Podávali jsme nové a nové žádosti o osvobození odvedených mužů, kteří se k nám nabízeli k práci, a brzy jsme jich zaměstnávali mnoho v Rožmitále a v sousedních vesnicích, v Příbrami a v Blatné. Ba i vojíni ze zákopů psali domů úpěnlivé prosby, aby byli vyreklamováni na cvokařskou práci – a vymáhání těchto osvobození se stalo některým podnikatelům zlatým dolem, neboť žadatelé nelitovali žádných obětí, i kdyby se tím měli docela ochudit, jen aby unikli vojně.“

Cvokaři ale především kovali šerky do bagančat ve Starém Rožmitále a okolních obcích.

Cvokaři Starého Rožmitálu v roce 1915. Foto z knihy Cvokaři.

Hřeby z Rožmitálska sloužily ke stavění zátarasů. Foto: ČT24.

Věnujme se i nadále cvokařině. Jedná se totiž o specifické řemeslo provozované v českých zemích pouze na Rožmitálsku a na druhé straně Brd v okolí Hostomic a Hořovic. Tentokrát citujeme z knihy Cvokaři:

Armáda Rakouska-Uherska, stejně jako armády ostatních válčících států v Evropě, používala vysoké boty, které ševci, aby déle vydržely a zároveň se uspořila kůže, okovávali cvočky. Tak zvané pifle vtloukali do podešví, švejdy, což byly cvočky s jednokřídlovou hlavičkou, kolem podešví, a cvočky s dvoukřídlou hlavičkou zvané šerky, zatloukali do podpatků.

Díky válce se cvokařství po několika desítkách let opět ocitlo na výsluní a cvokaři se stali váženými občany. Stroje totiž dovedly vyrábět hřebíky, ale vůbec ne složitější pifle a složité švejdy a šerky. A tak šikovné ruce cvokařů měly najednou napilno.

V Německu začala militarizace mnohem dříve a pro bagančata pruských vojáků chrlily německé veřtaty stovky milionů cvočků už po prusko-francouzské válce v roce 1870.

Stoupající spotřeba cvočků přiměla vojenské kruhy rakousko-uherské monarchie, že si celou výrobu brdských cvokařů vyhradily pro svoje účely.  

Z toho vyplývala základní změna, jejíž důsledky v řadě směrů podstatně změnily postavení cvokařů. Jelikož se jednalo o válečnou výrobu a státní zájem, byli cvokaři zproštěni vojenské povinnosti a nemuseli na frontu. Ovšem tato výhoda obsahovalo jednu podmínku, a to, že měli určený počet cvočků, které museli týdně odevzdat vojenské správě.

Osvobození z vojny spolu se slušným a jistým výdělkem, byly důvodem, pro který se jako cvokaři přihlašovali nejen dělníci, ale i rolníci a dokonce i úředníci, tedy lidé, kteří řemeslo nikdy nedělali.

Foto z knihy Cvokaři.

Václav Eisenreich ze Zalán ještě v 70. letech minulého století vzpomínal na úředníka, který za války pracoval u nich ve veřtatu:

„Jeho otec přišel vyjednat, jestli by to místo mohl dostat, a kde by tady bydlel, protože tenkrát o to byl strašný zájem. Můj otec ho u špalku pustil na místo za sebe. Byl to úředník, bylo mu 18 let, jakživ to neviděl, teďka měl vzít kladivo, drát do ruky. Za půl dne měl puchejře, ty se mu podlily krví, hrozně ho to bolelo. Taky měl takový krásný kožený rukavice, na to se pamatuju, a aby ty rukavice nemusel mít celý, tak z nich ustřihl prsty, a rukavice si nasazoval tam, kde ty puchejře měl, aby ho netlačily.

A přišel večer, a cvokaři si z něj dělali legraci, leccos mu provedli, namazali mu třeba násadu od kladiva nějakým šmírem, von se umazal, zas plakal, že tam nevydrží, že půjde raději do války, než tohle dělat. „Kam mě to tatínek dal?“, plakal a otec mu to rozmlouval. Říkal: „To si z nich nesmíte nic dělat, musíte jim také něco provést a budete mít od nich pokoj.“

Za týden už se mu ruce trochu zahojily, ztvrdly, taky už mu to trochu šlo, a byl veselejší. Neuteklo ani půl roku, a nemohli s ním vydržet sami cvokaři, co jim vyváděl. A hřebíky dělal, ani mu to nepřipadlo, že by moh dělat něco jinýho. Po skončení války se s námi těžce loučil.“

Jak je vidět z tohoto příkladu, mnozí byli schopni se řemeslu v krátké době naučit, ale existovala i jiná forma jak vyhovět zákonu: ten, kdo se vydával za cvokaře a neuměl s kladivem zacházet, si výrobky od skutečného cvokaře kupoval či směňoval, například, byl-li sedlák, za potraviny. Předepsaný týdenní počet cvočků podle státem stanovené normy byl 6 tisíc kusů. Vzhledem k tomu, že zručný a zkušený cvokař byl schopen vykovat 10 tisíc kusů, ve výjimečných případech až 12 tisíc, nebyla norma příliš vysoká a dala se splnit.

Na Rožmitálsku v této době pracovalo asi devět set cvokařů. Jestliže všichni museli plnit státem stanovenou normu, tak týdně jen z Rožmitálska šlo vojsku pět a půl miliónu cvočků. Na okování jednoho páru vojenských bagančat se spotřebovalo asi dvě stě cvočků.

Potřeba cvočků stoupala natolik, že dosavadní počet dělníků nestačil, a výroba válečného díla se rozšiřovala i do dalších obcí. A tak se začala rukodělná výroba cvočků i ve Voltuši, která ač obklopena tradičními cvokařskými obcemi se jí nikdy nestala, a v Sedlici.

Do cvokařských dílen nastoupily i ženy a děti, které vyráběly především pifle, protože byly co se týče zpracování, jednodušší. Tento druh cvočků už měl na Rožmitálsku tradici, švejdy a šerky byly zavedeny nově.“

Vojenská bagančata okovaná šerkami a piflemi. Foto z knihy Cvokaři.

Věnujme se i dále situaci na Rožmitálsku. Muži bojovali na frontách, ti šťastnější zásobovali rakousko-uherskou armádu cvočky, ale jak žilo obyvatelstvo? Nechme zase po čase vyprávět Václava Matouška, jenž v době Velké války učil na dvoutřídní obecné škole v Nepomuku:

„Nedostatek pracovních sil pocítili hned na začátku války zemědělci, neboť místo zdravých mužů museli jejich úkol zastávat výměnkáři, ženy i děti. Bylo vidět, že si sousedé ochotně pomáhali. Nedostatek se zvětšil, když později byly konány další odvody mužů a nakonec byli odváděni i 18letí až 50letí. Školním dětem daly úřady povolení pomáhat rodičům na poli, doma a jinak, čehož bylo hodně využito zvláště od šk. roku 1915-1916.

Na počátku války nebyl v ničem nedostatek, ježto byly staré zásoby. Již 1915 však počalo se počítat a šetřit obilím a moukou. Byl proveden soupis zásob, v lednu bylo nařízeno, že do housek se má dávat jen polovina pšeničné mouky a 15. února přišel zákaz bílého pečiva všeho druhu. Byly stanoveny maximální ceny, ustaveny žňové komise, jež se měly starat, aby všechna orná půda byla včas řádně obdělána, zaseto obilí atd. S novou sklizní 1915 nesměli však hospodáři nakládat libovolně, ale patřila vlastně státu – Válečnému obilnímu ústavu ve Vídni. Lidem bylo ponecháno obilí k setí a pro domácnost podle počtu osob. Nastává všeobecné zatajování obilí a mouky, jakož i obchodování tímto pod rukou za ceny vyšší než byly maximální. Ceny obilí se za půl roku od vypuknutí války zdvojnásobily.

Před žněmi 1915 se konal opět soupis zásob (první jsem prováděl v Nepomuku, druhý v Záběhlé, mělo se chodit po domech, prohlížet místnosti atd. Na Záběhlé nabízel se mi tamní četnický strážmistr, že se mnou bude chodit; tento průvod jsem odmítl a spokojil se s doprovodem tamějšího občana Vilta, že se při tom přihodily různé příhody, je jisté. Například šel jsem v Nepomuku v jistém čísle „v domu“ kol několika pytlů zásob, které majitel včas neschoval, ovšem že jsem je neviděl, to je dělal jsem, že je nevidím a zapsal do soupisu, co si přáli. V jiném stavení měli skrovné zásoby schovány pod stolem, u něhož jsem seděl, dlouhý okraj ubrusu měl poklad ukrýt, zatím jsem do pytlíků s moukou nechtě kopal nohama.)

Horší to bylo v roce 1916, kdy nedostatek byl větší než v roce minulém. Mouka a chléb dostaly se jen na lístky „chlebenky“. Na týden bylo vyměřeno 1 kg 47 dkg chleba nebo 1 kg 5 dkg mouky, samozásobitelům bylo podle toho vypočítáno, kolik z úrody si mohou ponechat a co mají odevzdat obilnímu ústavu. Mlít se smělo jen na mléčné výkazy v určeném mlýně; potajmu se mlelo i mimo výkazy, ale jak mlynář, tak mleč byli vystaveni nebezpečí, že obilí mleté „na černo“ bude zabaveno a oběma přestupníkům dána notná pokuta. Po staveních chodily přísnější rekvizice obilních komisařů a pátraly po ukrytých zásobách. Tyto se schovávaly pod podlahou, do jam, v dříví, v plevách, v cihlách a j., v Nepomuku též v lese, v lesních boudách apod. Vojáci s píkami prohledávali podobné úkryty, píchali do sena, plev, slámy atd. Těchto rekvizic jsem se již nezúčastnil. Byly již placeny a obilní ústav si k nim vybral své spolehlivé lidi, z nichž mnozí z rekvizic zbohatli.

S přibývajícím nedostatkem přibývalo lístků na téměř všechny potřeby: na cukr, mýdlo, tabák, petrolej atd. Těmito lístky, lidově zvané „enky“ mělo být občanstvo stejnoměrně zásobováno a mělo být omezeno lichvaření, tzv. keťasování, kterým se krom domácích lichvářů zabývalo mnoho válečných uprchlíků zvláště židů.

Petrolej byl vzácný. Lidé jím šetřili, a když nemuseli, nesvítili a pracovali i při světle z plotny. Svítilo se hodně karbidem, ale i toho byl nedostatek. Aby lidé dřív vstávali a večer šli dřív spát a nespotřebovali tolik svítiva, byl zaveden „letní čas“, že totiž 30. dubna 1916 byly hodiny v 11 hodin večer posunuty na dvanáctou, a tak zůstaly do 30. září, což se v dalších válečných letech opakovalo. Letním časem se musely řídit dráhy, pošty, úřady, školy, ale lidé dělali dál podle svého a na letní čas jen hubovali. Letní čas zůstal do konce 1918.“

Polní pošta: Třídění zcenzurovaných poštovních zásilek pro vojáky v poli. Foto: ČT24

Učitel Václav Matoušek pokračuje v Pamětní knize Starého Rožmitálu:

„Hned na začátku války vybírali lidé vklady z peněžních ústavů, ježto se domnívali, že sem přijde nepřítel a budou muset třeba prchat, anebo že vláda zabaví peníze k válečným účelům. Schovávány kovové peníze, takže zakrátko byl nedostatek drobných. Lidé proto kupovali nebo pili v hostincích tak dlouho, až účet dostoupil zaokrouhleného čísla. Aby bylo tomuto nedostatku drobných odpomoženo, vydala vláda papírové dvoukoruny, jež se mohly později dělit na poloviny a čtvrtky.

Již od roku 1914 musela školní dítka trhat a sušit jahodové a ostružinové listí jako náhražku čaje a lék proti úplavici. Pak přibyly sbírky kovů, látek, gumy, hadrů aj. Vybíráno na různé válečné podniky, např. na Červený kříž, prodávány různé válečné památky, odznaky, pohlednice aj., což musela provádět škola, tj. učitelé a žáci. Vyučování mládeže tím trpělo, ale to byl úřadům za války lhostejné. Sbíraly se kopřivy na látky, žaludy a bukvice jako náhražka kávy atd. Děti šily z novinového papíru vložky do bot, dívky pletly nátepníčky, rukavice a šály, které jsme posílali vojákům z Nepomuku.

Protože se nedostávalo mědi, byly rekvírovány i zvony, ve Starém Rožmitále 4. října 1916 byly čtyřmi vojáky sebrány dva zvony a téhož dne tři zvony v kostele ve městě. Zůstal pouze jeden zvon „umíráček“ na farním kostele. I starorožmitálské varhany měly být zničeny odebráním cínových píšťal. Že se tak nestalo, o to zásluhu má tehdejší farář František Roubík, jenž získal přímluvu JUDr K. Hostaše, c. a k. konzervátora uměleckých památek, který se postaral o zachování varhan jako starého a dobrého nástroje historické ceny.

Měděný drát u hromosvodů na obou kostelích, na faře a kaplankách byl sňat a nahrazen železným (1917). Tak za dobrý materiál přicházely jen náhražky, ovšem horší než původní materiál, ovšem za ceny často vyšší.  Z těchto zjevů soudili lidé, že Rakousku již teče do bot, ale přepočítali se.

V roce 1916 se začalo omezovat požívání masa, nastaly bezmasé dny. Dobytek se rekvíruje hlavně pro potřebu velkých měst. Za něj dostávali hospodáři mnohem méně, než jak se na trzích prodávalo, proto komu rekvírovali dobytek, měl vždy škodu.

Ani po žních 1916 nebylo lépe. Bylo omezeno vaření piva, směl se prodat pouze 1 litr denně téže osobě atd. Brambory se nesmí volně prodávat, telata není dovoleno porážet, „dušičky“ jsou toho roku tmavé, tj. bylo zakázáno osvětlovat hroby. Přišly na svět válečné peníze, železné a papírové. Nastává všeobecný nedostatek, bída a hlad. Zima je nejhorší, neboť není palivo, svítivo, teplé šaty atd.

V 1917 se konají stále přísnější rekvizice obilí, dobytka, brambor, s vojenskou asistencí.“

Tady opusťme prozatím vyprávění učitele Matouška a nahlédněme pár řádky do Slavíkovy monografie Rožmitál 1230 - 1930:

„V Rožmitále byla zřízena ošetřovna (lazaret), kde byli léčeni ranění i nemocní vojáci. Byl umístěn ve třech budovách: v hotelu Na Plzeňce s 39, v hostinci Na růžku s 35 a na městské radnici s 20 lůžky. Ošetřujícím lékařem byl MUDr Mikoláš, obvodní lékař v Rožmitále a vaření obstarávala T. Valentová. Zdejší hasičský sbor utvořil zdravotní oddíl, jenž dopravoval raněné z rožmitálského nádraží do lazaretu. První ranění sem přišli 11. listopadu 1914. Bylo zde ošetřeno mnoho set raněných.“

Jeden ze stovek lazaretů umístěných v týlu. Foto: ČT24

Pokračujeme Pamětní knihou Starého Rožmitálu, kterou sepsal Václav Matoušek:

„V únoru roku 1917 byly zrušeny trhy na dobytek, omezeno opět vaření piva, příděl cukru snížen na tři čtvrtě kila na měsíc, zmenšena dávka mouky atd.  Tajný obchod potravinami a vším ostatním vzrostl, jakož i keťasování. Ani není dnes možné rozhodnout, kdo má na něm větší vinu, zda si odběratelé zbytečně ceny sami nezvyšovali, aby neodešli domů s prázdnou.

Toto keťasování, tj. obchodování s přemrštěným ziskem, kvetlo zvláště v sousedství lidnatých měst a průmyslových středisek, u nás poměrně méně, naopak dodnes slýchám chválit některé hospodáře, kteří ochotně pomáhali bez výdělku každému, kdo je o pomoc požádal. Abych aspoň někoho jmenoval, uvádím tehdejšího faráře Fr. Roubíka, jenž prý rozprodal ba i rozdal své zásoby takřka do posledního zrna, až míval sám nedostatek a musel mouku draho kupovat. Sám přiznává, že si z dluhů, které zavedením farního hospodářství nutně musel udělat, za války si nepomohl. Též ve mlýně u Hrdinů ochotně vypomáhali, jak mohli, nedřeli lidi při mletí „na černo“, bez mlecího výkazu, a totéž slýchal jsem i o mlynáři Kučerovi z Podhoře i o jiných.

Jsou mi však známy případy, že ani příbuzným neb dobrým známým nechtěli jistí lidé obilí nebo mouku prodat, neboť za lichvářskou cenu se styděli prodávat a za přiměřenou se jim zdálo, že dostanou málo. Ochota, s jakou si lidé na začátku války vypomáhali, byla dávno pryč, zavládla neochota, sobectví, lakota a jiné nectnosti, zvláště u toho, koho „Jidáš měšcem praštil“ jak povídá kronikář Vavák o podobně zlé době velkého moru r. 1771-2.

Tato domácí výpomoc ovšem nestačila a lidé chodili pro potraviny do vzdálenějších, ale více zemědělských osad. To se muselo často v noci. Četníci měli rozkaz takové osoby chytat, ale u nás většinou toho nebylo; zvláště záběhelský strážmistr Schreiner byl v tomto ohledu velmi mírný. Přitom přihodily se příhody často vážné, např. v Nepomuku jistý mladík, Rom, nesl v zimě potraviny odněkud z Hvožďan, v lese si unaven sedl a usnul, přičemž mu umrzly prsty u nohou.

Velkou výhodou u nás bylo, že řemeslníci, dělníci aj. mají většinou kus pole, chovají krávu nebo kozu, čímž se snadněji za války obživili. Nedostatek chleba bylo vidět ve škole. Kdežto před válkou sbíral školník v lavicích i pod nimi kusy nedojedeného chleba, za války tam nenašel ani tvrdou kůrčičku!

Váleční uprchlíci přicházeli z Haliče a Bukoviny, pak také z Tyrol. Ve Starém Rožmitále bylo ubytováno asi 12 uprchlíků v obecním domě č. 27. Dva Rusíni byli několik měsíců na faře, pak nastoupili vojenskou službu.

Váleční zajatci byli z táborů posíláni na polní práce, protože nebylo možné jim v táborech dát něco k jídlu. U nás byli dva zajatci Rusové u Stupků v č. 25, z nichž Ignác Klimenko se tu oženil a do Ruska se už nevrátil.

Lidé byli již dlouho trvající válkou otupělí, starost o chleba a strach před vojnou zatlačovaly vše ostatní.

Nejsmutnější zjev války doma, udavačství, též se zde tu a tam vyskytlo. Pro nevlastenecké chování, pro zatajování zásob a jiné přestupky mohl se neopatrný člověk dostat do vězení na dlouhý čas.“

Válečné utrpení. Foto: ČT24.

Nyní se podíváme pro změnu do knihy Rožmitál 1230 – 1930, ve které je popsána situace v Rožmitále na konci války, kdy se zásobování obyvatelstva zcela rozpadlo, hlad vrcholil a ani na potravinové lístky se nedalo nic sehnat.

„Každý se snažil opatřit  si zboží potají.  K tomu ještě peníze nerady byly přijímány. Zboží se dostalo nejlépe opět za zboží. Nastal výměnný obchod, jako před dávnými časy. Ježto zboží bylo čím dál tím méně, jeho cena, čím déle válka trvala, rapidně stoupala. Vláda sice stanovila maximální ceny, nikdo nesměl prodávat dráž, ale toho nikdo nedbal.  Obchodu se též uchopili mnozí překupníci. Ti nakoupili zboží a obratem je prodali mnohem dráž. Lid jim dal okřídlený název keťasové (zkomolenina z německého Kettenhändler – „řetězový obchodník)

Srovnání cen před válkou a v roce 1918:

                                   1914              1918

1 kg pšenice                20h                15K

1 kg másla                  2K                   70K

1 kg sádla                   2K                   60K

1 kg hov. masa           1,20K              12 K

1 kg vepř. masa          1,20K              50K

1kg kávy                     4,80K              160K

1 kg mýdla                  56h                  60K

1 kg cukru                   90h                 20K

1 l mléka                     20h                1,20K

1 vejce                        6h                  1,20K

1 q slámy                    5K                   80K

1 q sena                      6K                   160K

pár koní                      700-1000K     až 40 000K

1 kráva                       300-400K       až 8 000K

1 husa                         6K                   80K

pár bot                       16K                  200K

1 košile                       2-3K               80-100K

Jakost potravin, látek aj. byla čím dál horší. Mnohé zboží vůbec nebylo. Mnozí lidé putovali za živobytím s batohem na zádech až do mlýnů a statků na Blatensko, Březnicko a Mirovicko. Lid, hlavně ovšem děti, trpěl podvýživou, nebezpečně se šířila tuberkuloza.

Aby lid více využil bohatství hub v našich lesích, pořádán v Rožmitále od 7. do 12. srpna 1916 houbařský kurz, řízený učitelem Kučerou z Bělčic, účastníků bylo přes sedmdesát.

Též výčep piva a výčepní doba byly omezeny. Na osobu a den stanoven jeden litr. Čepovat se smělo ve všední den jen od 7 do 10 hodin večer, v neděli pak od 4 odpoledne do 10 večer. Ježto byl stále větší nedostatek ječmene, vařeno pivo v Rožmitále v roce 1917 z pýru a prodáváno 1 litr za 1,20K.“

Účastníci houbařského kurzu v roce 1916 v Rožmitále. Foto: Cvokařské muzeum Starý Rožmitál.

Válečné útrapy především v roce 1918 působily na citlivou básnickou duši spisovatele Rudolfa Richarda Hofmeistera. Ještě dlouho po válce ho budily ze spaní vidiny zbídačených dětí táhnoucích Rožmitálem. V knize Cesta člověka napsal:

„Nastaly nejtěžší doby válečné tísně. Rostla bída, potraviny nešlo koupit. Houfy cizích dětí a žen přicházely z velkých dálek a žebraly o kus chleba nebo aspoň o syrový brambor, četníci je stíhali a u koho našli potraviny, tomu je zabavovali.

Slyšel jsem jednou několik vychrtlých otrhaných dětí, ploužících se tak od obce k obci, aby si vyprosili něco bramborů, na něž čekaly jejich vzdálené rodiny, jak si zpívaly tuto písničku:

Nastaly nám zlé časy,

máme sotva brambory

a chleba z kukuřice,

co dříve žraly slepice.

Naše matka nemocná

chléb ten jísti nemohla,

a když jiný neměla,

hlady zemřít musela.

Od listopadu roku 1917 až do konce roku 1920, kdy se situace v zásobování potravinami zlepšila, podporoval Hofmeister rodinu spisovatele Karla Matěje Čapka-Choda, která žila v Praze. Po tři roky pro něho sháněl v Rožmitále i mimo něj cokoli k jídlu. Ocitujme několik úryvků z Hofmeisterových dopisů Čapku-Chodovi, které se podařilo autorovi knihy o R. R. Hofmeisterovi nalézt v pozůstalosti pražského spisovatele:

„Dovolil jsem si Vám poslat malý bochníček chleba. Nevíte, jak rád bych k němu přibalil hrudku másla – kdyby bylo možno ji koupit. Snad bude líp, až nějaká tráva naroste na pastvinách, ale my jsme tu o 350 m výše než Praha a tudíž i vegetace je tu opožděnější.“

„Napsal jsem jedné dobré duši, mohla-li by pro Vás za lidskou cenu opatřit trochu másla. Zde žádají až přes 40 korun za kilo. Podaří-li se mi to tam, tedy jistě je dostanete levněji. Nepodaří-li se to, tedy Vám je opatřím zde. Též tu ječnou doufám opatřit.“

 „Slíbil mi jeden řezník, až sežene nějakého tlustšího vepře, že mi vysekne asi 2-3 kila tlustého masa z boku po 30 K. Hodí-li se Vám to, oznamte mi to laskavě a já toho muže chytím pevně za slovo a hned Vám to pošlu, ale prosím o vaše rozhodnutí co možno nejrychleji. Pracoval jsem pro Vás velmi i jinde, a sice pokud jde o zvěřinu – bohužel marně. Zatvrzelá srdce!“

„Koupil jsem něco pod rukou a hned jsem Vám část nejtlustší poslal; nebylo tak tlusté, jak bych Vám byl přál, ale jaká pomoc! Doufám, že jste to v pořádku obdržel!“

„Právě jsem pro Vás zabalil bedničku, ráno ji dám na poštu a v úterý dopoledne doufám, že bude šťastně ve vašich rukou. Nešlo to tak snadně, jak jsem myslil. U řezníka stojí strážník a mužové z lidu dohlížející, aby nikdo nedostal více než půl kila. Fronta na dvě hodiny čekání a maso za 36 K!!! Tam bych to byl pro Vás neurval. Ale štěstí mi jinde přálo. Jeden rolník za jakousi úsluhu mi přenechal dvě kila po 30 K, což už je trochu rozumnější. Zabalil jsem to tak, aby to zloděje nelákalo a označil i cenou odstrašující.“

Dopisnice R. R. Hofmeistera z 22. prosince 1918 Karlu Matěji Čapku-Chodovi. Z Hofmeisterovy monografie, která vyšla na podzim 2014.

Rakousko-Uhersko už na podzim roku 1918 mlelo z posledního a pak konečně přišel 28. říjen. Václav Matoušek jej zažil v Rožmitále takto:

„Sem přišla zpráva o převratu již 28. října, ale teprve příštího dne mohla být provedena důstojná oslava tohoto důležitého mezníku v našich dějinách. Na náměstí se shromáždily velké davy lidstva z města a okolí, všechny spolky, školní mládež a při velikém pohnutí všech před radnicí přečteno provolání Národního výboru, kterým bylo zřízení Československé republiky veřejně oznámeno a lid vybízen k vážnosti a klidu, aby tato radostná chvíle nebyla poskvrněna špatným skutkem.

A klid byl skutečně zachován. Radost z pádu nenáviděné monarchie byla dávána najevo pouze nevinnými projevy, např. zamazáváním zkratek c. k., shazováním císařských orlů, kdo musel mít obraz císaře (školy, úřady) pálil jej, vojáci uřezávali a zahazovali vyznamenání, jablíčka z čepic atd. a všichni litovali, že se pádu habsburské říše nedočkal císař František Josef.“

Spisovatel Hofmeister viděl konec války a vyhlášení republiky v Rožmitále takto:

„Konečně po tolika dnech horečného napětí, po tolika nocích beze spánku přišel den osvobození. Jakmile došla ta ohromující zvěst o prohlášení samostatného československého státu, ustala všecka práce v továrně Ferrum. Lid, až dosud mlčky chodící po svém, do sebe uzavřený a jako zakřiknutý, proudil městem se zářícími zraky, s povznesenými hlavami.

Ti, z našich zaměstnanců v továrně, kteří kovali cvočky z povinnosti jako osvobození vojáci, rozutekli se ihned, aby se už nevrátili, ostatní šli s kovosoustružníky, slévači atd., aby se účastnili slavnostního průvodu, který měl s hudbou procházet městem.

Do kanceláře ke mně přišli naši dva kovosoustružníci, až dosud obrábějící granáty pro armádu, a žádali, abych jim složil nápis na poutač. Pomýšlel jsem v tu chvíli hlavně na to, aby byl udržen všude největší pořádek, i vrhl jsem ve spěchu na papír tato slova:

SPADLA POUTA STALETÉHO OTROCTVÍ!

Nechť žije volný národ v osvobozené vlasti a pořádek jeho nechť je vzorem světu!

Za transparentem s tímto nápisem pak v dlouhém průvodu kráčely čtyřstupy dělnictva i občanstva, hudba jásavě hrála, rozechvění uchvacovalo davy. Průvod pak stanul před narychlo postavenou tribunou před naší radnicí, náměstí se naplnilo davy lidu, hudba umlkla a z tribuny padala do sluchů zástupů řeč, oznamující jim prohlášení státní samostatnosti a první československý zákon. V tu chvíli jsem viděl slzy v mnohých, v mnohých očích...

„Tohle je ještě víc, než když byla zrušena robota!“ vzlykala vedle mne vesnická stařenka, nechávajíc těžké slzné krůpěje volně kanout z očí.

Radost vyzařovala i z tváří několika ruských zajatců. Stranou v houfu stálo několik Italů, evakuovaných sem asi před dvěma lety i s rodinami z Istrie a jižních Tyrol a živících se tu také cvokařstvím, ač doma museli zanechat velká hospodářství. Chápali, že jsou také osvobozeni, že budou spojeni s velkou sjednocenou Itálií, a jejich vyhublé obličeje se usmívaly.

A mezi proudícími zástupy lidu objevují se mladí vojíni, kteří už dávno uprchli z fronty, jeden dokonce před několika měsíci, a skrývali se tak čiperně a důmyslně, že četníci po nich marně pátrali.

Bída, hlad a nouze byla sice všude jako včera a jako před týdnem – avšak prsa dýchala volněji, den byl nádherný a černá křídla dvouhlavého císařského ptáka nezastírala nám už slunce na naší české obloze.“

Vojáci, kteří přežili válečné běsnění, se vracejí domů. Foto: ČT24.

Nakonec vzpomeňme padlých mužů z Rožmitálska.

„Kde měli otce, syna, bratra nebo jiného příbuzného na vojně, těšili se na jeho návrat, čímž byla jejich radost z pádu Rakouska a konce války jen zvýšena“, vzpomínal spisovatele R. R. Hofmeister. „Mnozí vojáci byli v zajetí, jiní v legiích a o převratu u nás se dozvěděli pozdě. Téměř všichni se vrátili s poškozeným zdravím. Ti, kteří přežili, se vraceli podvyživení a v průměru nevážili ani 50 kg.“

Úřední rakouská statistika vykazovala v 1. světové válce 189 015 padlých a zemřelých mužů z Čech a 80 248 mužů z Moravy.

Jak už jsme psali na začátku, z Rožmitálska bylo odvedeno do války na tisíc branců. Z poznámek učitele Václava Matouška, které se našly v jeho pozůstalosti, vyplývá, že 249 se jich už domů nevrátilo.

Z jednotlivých obcí padlo na frontách mužů:

Rožmitál 87

Starý Rožmitál 14

Bezděkov 8

Buková 14

Hoděmyšl 9

Hutě 15

Nepomuk 6

Nesvačily 5

Pňovice 9

Roželov – Mýta – Planiny 9

Sedlice 11

Skuhrov 2

Strýčkovy 5

Voltuš 4

Vranovice 19

Záběhlá 14

Věšín 18

Ze Starého Rožmitálu narukovalo 76 mužů, z  nichž 14 padlo a zůstalo po nich 14 vdov, většinou se sirotky. Byli to František Kala, František Karlík, František Čejka, Josef Ouřada, Bedřich Beran, Josef Bacík, Karel Květoň, Karel Svatoň, Josef Voříšek, Jan Matějka, Vojtěch Folta, František Čejka, Rudolf Sýkora a Václav Skuhravý.  Brzy po návratu z vojny zemřeli na válečné útrapy jednatřicetiletý Václav Homulka a čtyřiatřicetiletý Vojtěch Kala.

Na památku vyhlášení samostatnosti Československé republiky 28. října 1918 byly ve Starém Rožmnitále u silnice pod farním kostelem vysazeny tři lípy svobody. Slavnostním řečníkem byl tehdy první rožmitálský starosta v samostatném státě Gustav Klika (je pohřben na starorožmitálském hřbitově).

O tři roky později 28. září 1921 byl mezi lípami svobody vztyčen žulový broušený jehlan jako pomník padlým. Byl zde udělán malý násep, aby se pomník dostal do úrovně silnice a celý byl obezděn žulovými kameny. Zhotovil jej kamenický mistr František Habada z Rožmitálu. Jeho slavnostnímu odhalení předcházel mohutný průvod, jenž se seřadil na Chmelnici.  V průvodu, jak vzpomínal Václav Matoušek, vynikaly dva vozy – na prvém byl znázorněn výjev ze světové války a na druhém byla alegorie Svobody.

Ve městě byl rovněž na památku padlých postaven pomník, jenž je dílem ak. sochaře Josefa Bílka a architekta Viléma Kvasničky.

Velká válka oficiálně skončila 11. 11. v 11 hodin.

Aby strádání ale nebyl konec, vypukla v roce 1918, v posledním roce válečných útrap, pandemie španělské chřipky, která zasáhla celý svět a vyžádala asi 40 milionů civilních obětí, čtyřikrát víc než bylo padlých vojáků ve Velké válce. U nás řádila chřipka hlavně v Rožmitále a Věšíně, kde si v několika případech vybrala i cenu nejvyšší.

Jeden z mnoha masových hrobů rakouských (a tedy i českých) vojáků. Foto: ČT24.

Pomník padlým v obou světových válkách ve Starém Rožmitále. Snímek je ze 70. let.

Jako prameny pro náš seriál jsme využili Pamětní knihu Starého Rožmitálu, kterou sepsal učitel Václav Matoušek, poznámky z jeho pozůstalosti, autobiografickou knihu spisovatele Rudolfa Richarda Hofmeistera Cesta člověka, jeho monografii, jež se na knižní pulty dostala letos na podzim, knihu Cvokaři, knihu Slavíkův Rožmitál 1230 – 1930 a další.


 
 

 
 

 

 

 

Kontakt

Cvokařské muzeum Alej Johanky z Rožmitálu 74
262 42 Rožmitál pod Třemšínem
jindrich.jirasek@email.cz