Než vzpomínky zapadnou - II

Nekonečný seriál starých fotografií s příběhem ze Starého Rožmitálu začal vycházet v Novinkách v únoru 2017. Tento materiál obsahuje druhých deset pokračování.

 

******

 

Tato fotografie je stará 57 let. Všechny ty děti, co jsou na ní, se tenkrát zúčastnily šibřinek ve Starém Rožmitále.

V současné době se píše o šibřinkách hasičských a sokolských, ale od poloviny šedesátých let 19. století bylo po několik desetiletí pojmenování šibřinky  jen pro sokolské taneční zábavy. Nečlenové Sokola na ně ani nesměli. Šibřinky bylo stručně řečeno sokolské slovo.

Zakladatel Sokola Jindřich Fügner uspořádal první sokolský maškarní ples 25. února 1865 a pojmenoval ho šibřinky na radu svého přítele dr. Miroslava Tyrše. Ten si tohoto, v té době neužívaného slova všiml v Jungmannově slovníku. Tam se psalo, že šibřinky jsou frašky, šašky a žerty a že tohle slovo lze najít i v Komenského Labyrintu světa. Zde však jsou šibřinky ve významu podvod či šizení, což Tyrš nevěděl. Ostatně vlastenečtí sokolové asi neznali ani skutečný původ podle jejich názoru starého českého, už Komenským používaného slova šibřinky, které je však s velkou pravděpodobností z němčiny, ze slova Schabernack, které má význam škodolibý žert, posměšný kousek.

Tak tomuto vysvětlení odpovídaly i šibřinky pořádané pro děti v hospodě u Petráňů ve Starém Rožmitále. Byl to vlastně dětský karneval, jenž už pak pod tímto názvem byl staroměstskými hasiči organizován od 70. let minulého století. Naše fotografie, kde už většinou dnešní šedesátníky či sedmdesátníky ani nepoznáme, je však dokonce už z roku 1960.

 

Foto je z archivu Jiřiny Jiráskové, v textu byly použity údaje z webu Sokola

 

****

 

Denním i nočním Starým Rožmitálem už letos dozněl burácivý zvuk kombajnu sklízejícího obilí na farském. Téměř před 60 lety ale sklizeň obilí u nás vypadala úplně jinak. Místní Jednotné zemědělské družstvo (JZD), kterému předsedal František Burle (a poté státní statek) tehdy sváželo sklizené obilí z polí do farské zahrady, kde byla umístěna mlátička. A když padl poslední snop, byly dožínky. 

Naše tři snímky, z nichž dnes setřeme prach, byly pořízeny v roce 1961 na farské zahradě právě při dožínkách. Vznikly v rozmezí několika sekund a bohužel s dlouhou uzávěrkou. Vzhledem k tomu, že družstevníci byli hodně veselí, neposední a mnozí z nich na snímcích rozmazaní, zveřejňujeme raději fotografie všechny tři.

A ještě poznámka: V roce 1961 už na starorožmitálských polnostech a ve starorožmitálských stájích hospodařil státní statek. V roce 1959 totiž JZD ve Starém Rožmitále zkrachovalo a rozpadlo se. Téměř všichni družstevníci pak přešli do státního statku (ČSSS).

 

Na fotografiích se nám podařilo po řadách od leva seshora vpravo dolů identifikovat tyto staroměstské družstevnice a družstevníky. Nutno ještě podotknout, že někteří z nich při žních jen vypomáhali, například členové patronátního výrobního družstva Kovostar.

Charvátová, Plasová, Voříšková, František Stupka, Roušalová, Homulková, Záveská, Milena Petáková, Zdenka Sadílková, Jan Blažek, Růžena Trčková, Jiří Jedlička, Václav Sadílek, Marta Veselá, František Sadílek, Karel Blažek, Karel Matějka, František Kulovaný, Jaroslav Trčka, Karel Trčka, František Burle, Irena Jedličková, Jaroslav Kala, Josef Květoň, Karel Kulovaný, Šourková

 

****

 

V minulém pokračování nekonečného seriálu Než vzpomínky zapadnou jsme zveřejnili tři fotografie z dožínek na farské zahradě v roce 1961. Družstevníky jsme s pomocí pamětníků docela dobře identifikovali, avšak dnes to bude o hodně těžší…

Je polovina srpna a to byl vždycky nejvyšší čas odjet si ze Starého Rožmitálu a okolních vesnic přivydělat na chmel. Tři fotografie, které publikujeme, jsou z archivu Jaroslavy Baštové, ale protože jsou hodně staré – odhadujeme z 20. a 30. let minulého století, lidi už skoro nikdo nepoznává.

Jak probíhaly chmelové brigády za socialismu, to si ještě hodně lidí pamatuje. Zvlášť středoškoláci byli tehdy vyvezeni na Rakovnicko či Žatecko a domů se vraceli až po dvou týdnech. A aby si více vydělali, přijížděly za nimi na víkendy rodinné kombajny, jak sem říkávalo rodičům a příbuzným.

Jaké to ale bylo za Rakouska-Uherska a 1. republiky?

Místní organizátoři, tzv. parťáci, si včas v rožmitálském údolí zajistili lidi, většinou už zkušené česáče a v polovině srpna, jakmile majitel chmelnice napsal, oběhli chalupy a hned druhý den se odjíždělo na Rakovnicko. Mnohde celé rodiny s dětmi už od deseti let.

Na počátku 20. století se platilo za natrhání jednoho věrtele chmele 10 krejcarů a například tříčlenná rodina si za dva týdny vydělala až 80 zlatých, což znamená, že denně načesal každý člen rodiny dvacet věrtelů. Kráva stála tou dobou 60 – 70 zlatých, což názorně dokumentuje, že chmel byl pro rodinu cvokaře nebo lesního dělníka, která nikdy neměla z čeho našetřit větší obnos potřebný k zakoupení kusu dobytka nebo pole, velkým finančním přínosem.

Ale častěji než k takovému rozšíření hospodářství byly peníze získané z česání chmele použity k jednorázovému uhrazení dluhu u místního obchodníka s drobným smíšeným zbožím a potravinami, u něhož rodina celý rok nakupovala na záznam.

 

Na spodním snímku se podařilo objevit Marii Rusíkovou, Jaroslava Kalu, Karla Poláka, Karla Chloupka, Sobotkovou (Rusouc), Emanuela Šmída, Fraňkovou-Květoňovou a Petronilu Tichou

 

****

 

Tentokrát setřeme prach z fotografie mnohem mladší, než byly ty v předešlém pokračování zveřejněném 20. srpna, které byly pořízeny před druhou světovou válkou.

V 70. letech minulého století (ale i před tím a potom), kdy na staroměstských polích hospodařil státní statek (ČSSS), bylo při sezonních pracích potřeba každé ruky. To se týkalo nejen žní (viz 11. pokračování seriálu), ale samozřejmě i sklizně brambor. A tak vypomáhalo patronátní výrobní družstvo Kovostar, později starorožmitálské pracoviště Kova Věšín.

 

Na snímku z konce 70. let jsou od leva: Klaudia Sýkorová, Jaroslava Láská, Marie Drechslerová – Hajníková, Marie Homulková, Marie Alešová a Marta Křížová

 

****

 

Dnes nás čeká vskutku velká fotografie, nejen pokud jde o počet lidí na ní zobrazených, ale i o formát. Tento snímek, který nám poskytl před několika lety Jiří Plachý, totiž naše spřízněná agentura Double Impact zvětšila do velikého obrazu, který je i s přiřazenými jmény vyvěšen v požární zbrojnici starorožmitálských hasičů.

Fotografie byla pořízena v roce 1974, kdy se v tehdy před dvěma lety otevřeném kulturním domě ve Starém Rožmitále konal sjezd rodáků, hasičů a házenkářů. A všichni se jako vzpomínku na tuto událost nechali před pomníkem vyfotografovat.

 

Na snímku jsou Josef Kala, František Leiterman, Václav Kala, Marie Milcová, Marie Srbová, Marie Šmídová, Stanislav Valta, Vojtěch Kala, Karel Šmíd, František Leiterman, Ladislav Šmíd, Jan Kuzbach, Jiří Plachý, Ladislav Milec, František Jedlička,  Jaroslav Kala, Alois Metlička, Růžena Milcová,  Marie Záveská, Milka Šmídová, Stanislav Pechar, Josef Pechar, Josef Leiterman, František Homulka, Josef Hrdina, František Sadílek, Josef Květoň, František Šourek, Jiří Homulka, František Minařík, František Trčka, František Matějka, František Fous ml., Bohuslav Svatoň, Václav Sýkora, Jiří Vonášek, Jiří Blažek, Václav Homulka. Josef Flemr, Josef Fryauf, Karel Mašek, Josef Sýkora, František Trčka, Emil Boukal, Karel Fous, Daniel Petráň, Antonín Pazderník, Josef Karlík, František Fous st., Zděnek Kala a Jiřina Kalová.

 

****

 

Toto je snímek, který byl pořízen při zlaté svatbě manželů Jedličkových v Luhu začátkem 70. let 20. století. Manželé Marie a Josef Jedličkovi se tenkrát nechali fotografovat s gratulanty před domkem a veřtatem, kde se odjakživa říkalo u Habadů v Cvokařské ulici.

 

Na snímku je zleva paní Flemrová (Turčice), Marie Jedličková (Hemžítková), Marcela Minaříková, Zdenka Sadílková, Josef Hrdina gratulující za Kovostar, Jaroslava Martínková za mládež, František Jedlička (Hemžítko), učitelka Růžena Kalová za sbor pro občanské záležitosti, Alois Jedlička a Jaroslav Velcl (oba za dobrovolné požárníky). Oslavenci sedí před nimi.

 

****

 

Teď setřeme prach z malé fotografie, která byla pořízena Polaroidem ve farním kostele Povýšení sv. Kříže ve Starém Rožmitále. Jistě na ní poznáte Miloslava Vlka, pozdějšího kardinála, arcibiskupa pražského a primase českého. V srpnu 1974 se setkal s paní Marií Machatka (vlevo) z rodu Sadílků, která přicestovala na návštěvu Starého Rožmitálu ze Spojených států. Doprovázeli jí František Minařík a Anna Sadílková. Vzácnou fotografii nám poskytla paní Marcela Minaříková.

Letos je tomu právě 45 let, co Miloslav Vlk nastoupil službu na starorožmitálské faře. Tady se také v roce 1978 dočkal odnětí souhlasu s vykonáváním duchovních záležitostí. Chvíli pracoval u lisu v Kovostaru a pak v Praze jako myč oken a archivář. Po roce 1989 se pustil do obnovy církevních struktur v Československu.

Od roku 1998, kdy Rožmitál předal pozvolna, ale kontinuálně opravovaný zámek do správy Arcibiskupství pražského, do něj věřící i laici vkládali naděje, že přinutí svůj úřad, aby se zasadil u této největší památky ve městě o rekonstrukci. Opak však byl pravdou. Zámek Miloslava Vlka bohužel vůbec nezajímal.

 

 

****

 

Nyní navážeme na fotografii s účastníky zájezdu na zámek Hluboká z roku 1961 (viz poslední snímek v materiálu Než vzpomínky zapadnou - I v této rubrice). Výletníky byli družstevníci Kovostaru a jejich rodinní příslušníci. Těch zájezdů po vlastech českých však bylo v Kovostaru mnohem víc. A tak dnes setřeme prach ze snímku ze začátku 70. let, který si nechali udělat Kovostaráci na náměstí v Havlíčkově Brodě.

 

Na fotografii poznáváme Jaroslava Kulovaného, Josefa Leitermana, Adolfa Kulovaného, Sýkoru (Marenku), Josefa Poura, Jeníčka z Voltuše, Roušalovou, Valentovou, Tomanovou, Jiřinu Kulovanou, Trčkovou, Vlastu Roušalovou, Milcovou, Čejkovou, Polákovou z Ruslandu, Věru Petákovou, Polákovou z města, Jaroslavu Roušalovou, Martu Hlaváčovou, Marii Beranovou, Hajníkovou, Skopečkovou …

A jelikož v autobuse byla vždycky skvělá nálada, přidáme dnes ještě jednu z kovostarských písniček. Vždyť se v ní zpívá právě o výletech:

 

My jsme parta z Kovostaru,

máme stále dobrou náladu,

Kulovaný Karel náš mistr je,

ale moc se s námi nesměje.

 

Když on na nás zahromuje,

sakra. báby, nečumte,

ať neřekne Loskot a výrobák,

že se tady flákáte.

 

Samý žert a samý smích,

umíme se veselit,

až se začnou okna v kanceláři třást,

tu začínáme se trochu bát.

 

Hrdina přiletí rázem,

co tu lidi děláte,

to zas máme velký průšvih,

prémie nám nedáte.

 

Když se jede na výlety,

autobus se prohýbá,

Pepík Kala fňuknu vezme

a každý si zazpívá.

 

Z výletu se vracíváme

v povznesené náladě,

na sebe se usmíváme

a je nám všem moc dobře.

 

Na výlet pojedeme zase,

musíme to roztočit,

v příštím roce ahoj...na shledanou,

i kdybychom si měli vypůjčit.

(Z knihy Cvokaři)

 

****

 

Kdopak jsou ti fešáci na mostě ve Starém Rožmitále? Jistě pro současnou vesnici nezvyklá fotografie nastrojených mladíků, což se dnes už jen tak nevidí. O to raději setřeme prach právě z tohoto snímku z konce 30. let minulého století, který jsme objevili v našem archivu.

 

Z chlapců se nám podařilo identifikovat Františka Procházku, Karla Kulovaného, Daniela Petráně, Ladislava Milce, Karla Sobotku, Karla Poláka, Adolfa Kulovaného a Josefa Fryaufa

 

****

 

Dnes jsme si vypůjčili pár řádek z knihy Cvokaři, abychom mohli níže uvedeným textem ilustrovat prachem pokryté fotografie se soužití starorožmitálských občanů s domácími zvířaty, která jim poskytovala velkou část obživy.

Jak je ve Starém Rožmitále všeobecně známo, býval kdysi pomalu v každé druhé chalupě cvokařská dílna. Všichni cvokaři však neměli tohle řemeslo jako své jediné zaměstnání. Během léta totiž pracovali jako zedníci nebo tesaři, v lese či na polích a až v zimě se na celé dny usadili do veřtatu. Takových byla v rožmitálském údolí většina a na druhé straně Brd naopak menšina. 

Na Hořovicku, Hostomicku či Mýtsku bylo cvokařství pro místní lidi většinou jediným zaměstnáním, jediným zdrojem příjmu. Pracovali v létě i v zimě, po celý rok. Neměli ani záhumenek, ani domácí zvířectvo, jen holé ruce. Většinou nevlastnili ani domek a bydleli v nájmu. Proto také, když začalo řemeslo upadat a vázl odbyt, propadly se tady rodiny cvokařů až na samé dno bídy.

Na Rožmitálsku byla poněkud jiná situace. Vesnice ležely na okraji lesů a většina cvokařů byla současně malými zemědělci či domkáři, s jedním až třemi hektary půdy, což přispívalo k snadnější obživě. Měl-li cvokař pole nebo alespoň pár hektarů louky, vlastnil obvykle také jednu až dvě krávy, vepře a drobné hospodářské zvířectvo, především drůbež a králíky. Na svém poli nebo zahrádce pracoval brzy ráno před započetím práce nebo až večer po jejím ukončení. Když klesal odbyt hřebíků, políčko a malé hospodářství cvokařovu rodinu podrželo. Bylo sice zle, ale nebyl hlad jako na druhé straně Brd.

 

Vpravo Antonie Kalová s taškou a Petronila Tichá se stračenou na konci 30. let

 

Hajný Antonín Kala a jeho volci na Předních drahách ve stejné době (oba snímky nám zapůjčila Jaroslava Baštová)

 

Paní Jindrová a Baťková s dětmi, krávami a kozou Lízou na dvorku stavení č. p. 5 na začátku aleje v Luhu v 50. letech

 

Z 50. let je i snímek pořízený na plácku mezi mlýnem a hospodou U Petráňů. Voly krotí Adolf Kulovaný, František Kulovaný a Josef Záveský (oba záběry z archivu Jiřiny Jiráskové)
 

V roce 1961 byla pořízena fotografie u Jedličků v Ruslandu. S dětmi a kozami je Alžběta Jedličková (z archivu Marie Stoklasové)



 

 

 


 

 

 



 

 

 



 



 





 


 


 


 

 

 

Kontakt

Cvokařské muzeum Alej Johanky z Rožmitálu 74
262 42 Rožmitál pod Třemšínem
jindrich.jirasek@email.cz