Jak se mluvívalo na Rožmitálsku

Článek vyšel v Novinkách na dvě pokračování v únoru 2017:
 

V rožmitálské kotlině existuje zvláštní dialekt, jenž v některých případech má sice rysy plzeňského nářečí, ale mnohdy si vytvořil svá vlastní slova či koncovky. Mládež už sice takhle mluvit neuslyšíme, ale staří lidé si ještě určitě na nějaká zvláštní slova vzpomenou.

Vždyť tím výjimečným rožmitálským jazykem mluvívali jejich rodiče a prarodiče. Hromadné sdělovací prostředky a velká migrace v současné době ale stírají rozdíly v češtině na minimum a za pár let budeme určitě všichni hovořit jen hovorovou a psát spisovnou češtinou. A aby zůstaly některé výrazy zachované, tak jsme je – především ve Starém Rožmitále – pilně po léta sbírali i ve starých spisech vyhledávali a tady je náš výsledek.

Poslechněte si, jak se u nás mluvilo:

undej si = uber si, vembloud = velbloud, čekuláda = čokoláda, bácy = dřeváky, Pražka = Pražačka, Nanda = Anna, Manča = Marie, nejčky, nejčko = nyní, rathaus = radnice, šek = poštovní složenka, interes = úrok, kady = kudy, hlybokej = hluboký, hlejbka = hloubka, kterak = jak, pabouk, pabučina = pavouk, pavučina, veděl = věděl, brabenec = mravenec, rejchotnej = nepřístojně zvědavý, kvelb = komora, kuna = kamenný opěrný kůl v plotě (jedna je umístěna před Cvokařským muzeem), veřtat = cvokařská dílna, víšli = to je ale, co?, nemám gdá = nemám čas, parez = pařez, tvrzík = hřib, zabráboral = zavrávoral, žlíce  = lžíce,  nejni = není, kulíky = kolíky, jít na hrátky = jít si popovídat na návštěvu, hujsa = volání na husy, ancvaj = ihned.

Je zajímavé, že některé výrazy se používaly i v písemném projevu:

 

Výřez z ceníku

 

Teď se podívejme na „rožmitálskou“ gramatiku, kterou už popsal Václav Matoušek před 90 lety:

Aby se odstranily dvě sykavky, říkalo se bej sebe místo bez sebe nebo proj za nás místo pros za nás. Místo e se vyslovovalo o : v čom, v ňom, v našom, e se někdy měnilo na a: řešato, sršán, čalo, jahla, včala.

To, co zjistil učitel Matoušek, už asi v této době neuslyšíme, ale s následující zvláštností se ještě i teď určitě ve Starém Rožmitále setkal každý.

Typické pro zdejší nářečí totiž bylo a stále je, že se užívá přídavného jména přivlastňovacího ve všech pádech, všech tří rodů i obou čísel na –o: bratrovo kabát, bratrovo čepice, bratrovo kotě, bratrovo holubi, bratrovo krávy atd.

Další raritou, která přetrvává dodnes, je, že se u křestních jmen a příjmení dává přípona –ouc: Melicharouc děti, Zehnulouc koně, Šourkouc stodola, Trčkouc pes Bobík apod, což se také neskloňuje.  Říká se ale i Králoucma, Krupičkoucma, Fraňkoucma, Jiráskoucma atd.  

Znáte-li i jiné zvláštnosti rožmitálského dialektu, napište nám. Ať zůstanou zachovány pro příští generace, které už budou mluvit asi jen...anglicky(?).



 



 

 

Kontakt

Cvokařské muzeum Alej Johanky z Rožmitálu 74
262 42 Rožmitál pod Třemšínem
jindrich.jirasek@email.cz