Jak to dříve chodívalo na faře

(Tento seriál byl v Novinkách zveřejněn na tři pokračování v září 2013)

Před 90 lety se ve Starém Rožmitále stala do té doby nemyslitelná věc. Na faru se přistěhovala rodina nevysvěceného člověka.

Do začátku dvacátých let minulého století obstarávali ve farnosti duchovní správu farář a dva kaplani. Z nedostatku kněžstva však nebylo druhé místo kaplana obsazeno. Duchovní měli kromě bohoslužebné činnosti povinnost vyučovat na obecných školách v Rožmitále, Věšíně a Nepomuku a na začátku 20. století přibyly ještě obecné školy v Předních Hutích, Vranovicích a na Záběhlé. A tak na práci na farním hospodářství, které tu bývalo poměrně rozsáhlé, neměli čas. Proto se tehdejší děkan František Roubík, který nastoupil službu ve Starém Rožmitále v roce 1912, rozhodl, že farní hospodářství pronajme. A tak se od 1. října 1923 stal nájemcem Josef Sušek z Voltuše a na faře se poprvé ubytovala rodina laika. Uveďme ještě, že děkan Roubík byl ztělesněním ctnosti. Vždyť učitel Václav Matoušek o něm v kronice napsal: „Roubík netoužil po pokladech, jež zloděj krade, mol ničí a rez sežírá.“

Po něm však nastoupil v roce 1928 nový farář jménem Stanislav Turek a hned došlo na faře k změnám.

Turek nebyl s dosavadním nájemcem Suškem, respektive s výší nájemného, které mu platil, spokojen, a tak mu nájem zvýšil. Na to ale Sušek nepřistoupil, a tak dostal výpověď. Jedna z jeho dcer se provdala za mlynáře Františka Hrdinu, a Sušek se spolu s ní odstěhoval do mlýna, kde pak vypomáhal.

Turek si našel nového nájemce, jistého Stanislava Špeciána, koňského handlíře nevalné pověsti, jak ho popisuje kronikář Matoušek. Špecián byl v roce 1933 podezříván, že založil požár na farním hospodářství, který pak sežehl i kostel, ale nic se mu nedokázalo.

Farář Turek měl velkou potřebu peněz a dlouho do noci hrával karty, což samozřejmě Špecián věděl, ale nikdo pořádně nevěděl, jak to mezi oběma chodívalo.

Po požáru kostela a farních hospodářských budov v roce 1933 nastoupil na starorožmitálskou farnost farář Jaroslav Podhradský. Ten se zbavil starostí o farní hospodářství úplně, když je po částech za přijatelnou cenu pronajal občanům, kteří byli většinou menšími zemědělci. Středem těchto polí se táhla tzv. Alejka k farským rybníčkům.

Po roce 1948, kdy na faře působil farář Josef Průša, se rozparcelované farní hospodářství stalo základem Jednotného zemědělského družstva (JZD), jež mělo kancelář na faře.

Duchovní Průša přišel na starorožmitálskou farnost roku 1945 nejdříve jako kaplan a poté jako farář. V roce 1948 se společně s Místním národním výborem (MNV) zasazoval o to, aby farnost ve Starém Rožmitále byla povýšena na děkanství. Než přišel do Starého Rožmitálu, předcházela ho pověst poněkud podivínského člověka. Jeho, na první pohled s funkcí duchovního správce nezvyklé chování, vycházelo z nejen z jeho lásky k prostým lidem, k nimž sebe sám počítal, ale také z prožitků ve válce. Za války trpěl ve vězení na Pankráci a v koncentračních táborech v Říši. Během okupace totiž pomáhal Židům falšovat v matrice původ, za což byl od roku 1940 až do května 1945 vězněn. Na faře ve Starém Rožmitále se dovedl postavit ke každé práci, sám opravoval kostel i jeho střechu, od června 1945 byl členem MNV a stal se i členem Jednotného zemědělského družstva (JZD). Jeho vášní byly motocykly a automobily. Vezměme to ale po pořádku a citujme z farní kroniky:

„Když po roce 1948 bylo zřízeno JZD v čele s Antonínem Pazderníkem, stali se jeho členy všichni nájemci farních pozemků a jiní občané. Centrum družstva bylo na faře, k čemuž dobře posloužily farní hospodářské budovy. Duchovní správce Josef Průša všemožně JZD podporoval, se svým skrovným hospodářstvím stal se jeho členem a chápal se bez ostychu každé práce. Leč toto družstvo pro lhostejnost a liknavost některých členů se rozešlo.

Poté bylo ustaveno druhé, k němuž zase dal základ bývalý (farní) hospodářský statek s hospodářskými budovami i s některými místnostmi rozlehlé fary, opět za podpory duchovního.  Předsedou toho druhého JZD  byl bývalý rolník František Burle (č.p. 53). Krom farního statku přistoupilo mnoho dalších hospodářství ze vsi za těmi dřívějšími, až kromě záhumenků a zahrad byla všechna půda v JZD. Leč i na tom však nezůstalo a veškeré hospodářství družstva převzal Státní statek (1959).  Duchovní i tuto akci podporoval, odstraniv dřív všechno co by činnosti kolektivu překáželo. Například i garáž pro své osobní auto přeložil do přízemí místnosti u kaplanek, ač méně pohodlných než měl dřív. Není třeba připomínat, že se život na faře změnil proti dřívějším dobám k nepoznání.“

Duchovní správce Josef Průša pracoval též na opravách kostela či fary podle starého lidového hesla, že práce člověka nehanobí. Na změny na farních hospodářských budovách již ale farní správa vliv neměla (i když byl Průša zakládajícím členem JZD a členem MNV). Postavili velký kurník pro chov slepic na zahradě k farním chlévům, když byl chov opuštěn, použili objekt k jiným účelům, stejně tak menší budovy postavené nahoře u hřbitova. Část farní budovy byla postoupena pro účely JZD a pak Státního statku, a to místnosti v západní části dlouhé farní budovy, kam byl zřízen vchod ze dvora. Na zahradě byl zřízen včelín, kde umístili na 60 včelích úlů.“

Jednou šel Václav Matoušek začátkem září v roce 1967 na hřbitov, a viděl, jak na střeše kostela pracuje s dvěma muži ve svých 62 letech i farář Josef Průša. Čistili okapové žlaby a vymetali z nich kusy tašek a jiný nahromaděný materiál při pokrývání střechy. Nebyl jediný, kdo takhle faráře viděl. Starší farníci si dobře pamatují, jak se měl jejich farář k manuální práci. Josef Průša se dožil 74 let, zemřel v roce 1979 a je pochován na starorožmitálském hřbitově.

Od roku 1959, kdy byl namísto zkrachovaného JZD ve Starém Rožmitále založen státní statek, obývali faru kromě faráře i zemědělci. Později založený Státní statek Tochovice měl na faře byt ještě v roce 1986.

Právě v roce 1986 končila nájemní smlouva, fara chtěla byt vyklidit, ale statek nereagoval. Absurdní situace, kdy se v přízemní faře dělil o místo farář s nájemníkem státního statku, však trvala i nadále. Statek sice uznal výpověď, ale žádal o posečkání, neboť neměl pro nájemce (početnou rodinu Mrázkovu) náhradní byt. V roce 1988 byt na faře konečně vyklidil, když koupil ve městě za 100 000 Kčs objekt bývalého hostince Na Americe.

Areál farního kostela Povýšení sv. Kříže ve Starém Rožmitále

Fara

 

Kontakt

Cvokařské muzeum Alej Johanky z Rožmitálu 74
262 42 Rožmitál pod Třemšínem
jindrich.jirasek@email.cz