Než vzpomínky zapadnou - III

Na fotografii jsou současní důchodci, ale tenkrát – patrně v roce 1961 – to byly ještě malé děti. Snímek byl pořízen o masopustním veselí před Kocíkouc chalupou v Rybově ulici. A koho jsme rozpoznali? Zkuste to s námi, kdo je kdo! 

 

Podle nás jsou  odleva doprava František Franěk, Jaroslava Homulková, Jaroslava Homulková (shoda jmen), Blanka Kalová, Jaroslava Lásková, Jana Záveská, Květa Fraňková, Matějková, Václav Trčka, asi Metlička, Marie Homulková, Karel Jelínek, Karel Stehlík, Jaroslav Trčka (Burďák), Emanuel Milec, František Trčka (Burďák), Jan Kusbach, Karel Toman, František Leiterman (Círek), Karel Kulovaný, Jiří Plachý, Karel Chloupek, František Šourek, Jaroslav Kulovaný (Charvátek), Václav Kulovaný, Karel Trčka (Ferďák), Jaroslava Pecharová, ležící František Trčka (Kožmín).

A když máme před masopustem, tak přidáme ještě dvě fotografie z archivu Marcely Minaříkové. Na nich už určitě všechny maškary poznáte. Vždyť tyhle dva snímky jsou o 30 let mladší, než záběr od Kocíkouc chalupy, tedy z roku 1991. Anebo, že už by i na nich ležel prach?

 

A jako bonbónek se ještě podívejte na dva snímky, které jsou dokonce z konce 60. let a pocházejí z archivu národních házenkářů. Pozná se na nich ještě někdo?



Ve Starém Rožmitále v bývalém kulturním domě, po restitucích v roce 1991 opět v hospodě U Petráňů se odbývalo nespočet setkání, plesů, schůzí, koncertů a slavností. V době, kdy se ještě našel někdo, kdo byl ochoten si od bratrů Petráňů objekt pronajmout, jako na počátku 90. let Milena Mezerová se svými dvěma dcerami, se tady konalo několik sjezdů jubilantů.

Náš snímek, z něhož setřeme prach tentokrát, pochází z archivu Jiřiny Jiráskové. Je z roku 1993 a jsou na něm zachyceny jubilantky, jimž bylo tehdy sedmdesát. Sjezd ročníku 1923 zorganizoval před pětadvaceti lety Karel Trčka a Jaroslav Janeček.

 

Jména asi uvádět netřeba, každý si svoji maminku či babičku jistě pozná



Následující snímek nám poskytla Jana Melicharová. Je někdy z roku 1960 nebo 1961 a zachycuje starorožmitálské ženy a děti v městské sokolovně, kde hrály divadlo. A kdo je na ní?

Zcela vpředu jsou kloučci Vlastík Trefný a Pepík Melichar, v řadě za nimi zleva Šourková, A. Králová, J. Beránková, M. Špalová, M. Morová a tehdy hošík Fanda Franěk. V zadní řadě stojí R. Kalová, R. Trčková a K. Zehnulová.

Poznali jste je?

 


Fotografii níže jsme našli v bohatém archivu národních házenkářů. Pochází z roku 1971 a je na ní zachyceno stěhování vrátnice, která dosloužila v družstvu Kovo ve Věšíně.

V tomto roce ji od družstva koupil rožmitálský národní výbor za 15 tisíc korun československých pro mládež ve Starém Rožmitále. O rok později za dalších 10 tisíc Kč v ní zřídil klubovnu.

Když byla v roce 1975 po dvanácti letech obnovena v obci národní házená, tak město boudu (jak se dnes stavení všeobecně říká) darovalo právě házenkářům. Ti ji pak v 90. letech zapůjčili dobrovolným hasičům, kteří se po uzavření kulturního domu z důvodu restituce neměli kde scházet. Pak pár let zase patřila házenkářům a dnes slouží jako výcviková základna hasičského potěru. Při utkáních házenkářů z ní zní rozhlas a někdy se line vůně teplé kávy a studeného piva.

 

Stěhování vrátnice nebylo jednoduché. Z jedné strany milimetry od hospody a z druhé milimetry ke zdi mlýna

 

Následující fotky jsou  z tří různých archivů. Přesto ale mají jedno společné téma - brigády.

Tak jako všude, tak se i ve Starém Rožmitále brigádničilo. Odpracované brigádnické hodiny se pak po roce 1948 věnovaly nejrůznějším výročím či sjezdům komunistické strany. To byla ale formální stránka. Sice jednotlivé složky Národní fronty mezi sebou soutěžily, kdo vykáže nadřízeným orgánům více odpracovaných hodin, ale samotné brigády přispívaly k vylepšení života obyvatel obce, i když mnohdy nahrazovaly činnost, kterou měly udělat příslušné instituce, jako byl například komunální podnik.

Ve Starém Rožmitále se navíc po roce 1975, kdy byla obnovena národní házená, ke kuriozní situaci. Vedle házenkářů byl v obci aktivní sbor dobrovolných hasičů (tenkrát požární jednota) a z valné části stejní lidé byli hasiči i házenkáři. A když došlo k brigádě, vznikla zapeklitá situace, která složka by měla vykazovat brigádnické hodiny. Vždyť nahoře hodnotili činnost základních organizací i podle brigádnické aktivity. Takže byla obec svědkem dost častého dohadování komu brigádnické hodiny připsat – házenkářům nebo hasičům? Podstatně ale bylo, že většinou za brigádníky zůstávaly hodnoty, které by jinak v obci vůbec nevznikly.

Připomeňme si třeba, co se udělalo v roce 1985, jak o tom informoval Rožmitálský zpravodaj.  „Bylo naplánováno sedm akcí, které byly provedeny v dobré kvalitě: zhotovení základů pro trafostanici ve dvoře Kulturního domu, úprava areálu zdraví a položení desek 100 x 50 okolo koupaliště, nahození zdi ve mlýně, výměna a vyčištění studny u s. Jiřího Trčky, zasetí trávy okolo koupaliště, oprava požární zbrojnice a zhotovení nových plechových vrat a odvodnění močálu na areálu zdraví a položení 105 metrů rour o průměru 30 cm. Tyto akce udělal občanský výbor s házenkáři, požárníky a některými občany. Celkem bylo odpracováno 1 805 hodin, z toho 427 zdarma. Hodnota díla je 54 253 Kčs.

Na třech jarních směnách Národní fronty a jedné podzimní směně Národní fronty bylo odpracováno při úklidu a zvelebení obce celkem 1 128 hodin. Za dobré výsledky obdržel v roce 1985 občanský výbor ve Starém Rožmitále čestné uznání Městského národního výboru a na okresní konferenci i Okresního národního výboru v Příbrami. Nejvíce brigádnických hodin odpracoval s. Alexandr Naď – celkem 202 hodin, dále s. Josef Melichar – 138 hodin a s. Miroslav Trčka – 83 hodin.“

 

70. léta, Václav Sýkora a lávka z nábřeží na hřiště. Z archivu národních házenkářů

 

1975, budování požární nádrže, zleva Antonín Pazderník, Jan Blažek, Karel Kulovaný st., Jaroslav Sýkora, Adolf Kulovaný, Miroslav Procházka st., František Franěk, Jaroslav Velcl a František Šourek, sedící zleva Miroslav Procházka ml. a Karel Kulovaný ml. Z archivu Jiřiny Jiráskové

 

1988, Josef Melichar a Alexandr Naď a přístavba kulturního domu. Z archivu Sboru dobrovolných hasičů

 

Nyní setřeme prach z fotografie, kterou nám poskytla Jaroslava Baštová z Luhu. Je na ní její děda Antonín Kala, obecní hajný, ve společnosti starorožmitálských žen patrně někdy ve 30. letech před tzv. kopáním.

Kopáním se nazývalo vysazování malých sazenic stromků v lese, což byl pro hospodyně kromě jiných zemědělských prací vítaný přivýdělek (ostatně ještě je jím i dneska).

V únoru 2013 jsme zveřejnili rozsáhlejší materiál (viz https://www.staryrozmital.cz/dalsi-serialy/obecni-lesy-ve-starem-rozmitalu/ ) o lesích kdysi náležejících obci Starý Rožmitál. V něm jsme se ptali čtenářů, neví-li někdo, co znamená výraz mučice, před válkou používaný v lesácké hantýrce. V žádné literatuře se totiž toto slovo nevyskytuje a lze jej tedy považovat za čistě rožmitálský dialekt. Kdo mučici při vyžinování trávy v lese usekl, hrozila mu pokuta tehdejších dost znatelných pět korun. Tak to alespoň stojí v zápise starorožmitálského starosty z roku 1935.

Na článek reagoval vedoucí polesí Rožmitál Arcibiskupství pražského Ing. Josef Hrdina, jenž nám před časem napsal, že s velkou pravděpodobností hraničící s jistotou, by se za mučici mohla považovat sazenice stromku nebo-li kytka.

Vraťme se však termínu kopání. Má ještě odvozeninu dokopná, což je termín – i v dnešní době – mnohem známější. Dokopnou se nyní myslí zakončení fotbalové sezóny někde na vesnici, podobně jako je u nás dohodná u házenkářů. Dříve to ale bývala sláva zcela jiná.

Dokopná bývala slavnost k dokončení výsadby stromků a spolu s hasičskou parádou a výletem pořádaným Dělnickou tělovýchovnou jednotou (DTJ) patřívala v létě k nejpodstatnějším světským událostem ve Starém Rožmitále. Dokopnou organizovali lesní dělníci, ale zúčastnila se jí celá obec. Probíhala tak, že na vyhlédnutém místě v lese na pasece se sešli obyvatelé vesnice, přivezli s sebou pití, upletli věnce z chvojí jako symbol dokopné a zpívali za doprovodu kapely nebo jen hudebního nástroje. S věncem pak šli k hájovně, kde ho odevzdali. Takže tolik o kopání, mučici a dokopné.

 

A koho se nám podařilo identifikovat na staré fotografii z kopání ve staroměstských lesích? Mezi stojícími s košíky plnými sazenic jsou zleva paní Valtová, Antonie Kalová, Blažková ze Zalán, hajný Antonín Kala organizující kopání, Eva Sobotková, Církouc (Leitermanová), Roušalová, Svatoňová, Pešicová, Záveská, Plasová a Marie Švemlerová, sedící Milena Jedličková-Sadílková a pak ještě zády obrácená Jindrová.

 

 

V zimě roku 1934 se propadlo na hořejších Drahách nákladní auto, které vezlo náklad cihel, dřevěným mostkem. Řečeno dnešní mluvou, řidič nedodržel maximální nosnost mostu. Na jeho omluvu je však nutné, i po 84 letech, uvést že u mostu nebyla příslušná dopravní značka.

Atraktivnější byla nehoda aeroplánu v roce 1928 za hřbitovem ve Starém Rožmitále. Václav Matoušek, který je autorem obou fotografií, ji popsal takto:

„Bylo to o prázdninách. Šli jsme na červené jahody na Sklář nad Věšín. Letěly aeroplány, snad tři. Dva byly vpředu, třetí se opožďoval. Když jsme přišli do Starého Rožmitálu k hasičské kůlně, sbíhali se lidé a chvátali na faru, kde prý spadl aeroplán. Hledal místo k přistání u Smrčíčku, pak se vrátil a přistál na farském poli za hřbitovem v řídkém jetelišti. Setrvačností jel dál, přijel k pěšině a viděl před sebou silnici, která je níže položená než pole a pěšina. Chtěl ji proto přeletět, přidal plyn, ale na druhé straně silnice narazil krajem levého křídla na strom. pootočil se o devadesát stupňů a posadil se. Byl to vojenský letoun. Pilotovi se stalo nic. Aero odvezla nákladní auta.“

 

K nehodě nákladního automobilu se hned seběhlo několik zvědavců ...

 

... u nehody letadla jich byly přímo davy

 

Když se v dubnu roku 1938 začalo se stavbou areálu pod Výrovnou nad Věšínem, byla to událost pro celé široké okolí. Nic podobného jako je tábor s mnoha chatkami, společenskou místností s tanečním parketem a ještě dokonce v lese, tady nikdo neznal.

Na myšlenku zřídit tzv. feriální, jak se tenkrát říkalo, neboli prázdninový tábor připadl majitel pily a obchodu dřívím ve Věšíně Karel Blažek. Za necelého půl roku byl areál hotov. Zahrnoval osmdesát stanů pro dvě osoby, třicet chat pro čtyři osoby, restauraci a koupaliště. V srpnu téhož roku došlo za veliké účasti obyvatelstva k slavnostnímu otevření weekendové osady Brdy.

Pásku přestřihl ministr průmyslu, obchodu a živností Rudolf Mlčoch, jenž byl zároveň dlouholetým poslancem parlamentu a především předsedou Československé živnostensko-obchodnické strany středostavovské, jíž Vekend, jak se táboru ihned začalo říkat, teoreticky patřil. Ostatně Karel Blažek byl členem této partaje a určitě do stranické pokladny významně přispíval. 

Štěstí mu ale nepřálo. Nejen proto, že za měsíc přišel Mnichov a za půl roku okupace, ale ani v jeho podnikání. V roce 1938 totiž také koupil zámek Zelená hora u Nepomuku, ale za pár týdnů mu jej stát zabavil, neboť nezaplatil převodní poplatky.  A se státem prohrál i v roce 1948, kdy mu byla v červnu znárodněna na základě zákona č. 114/1948 Sb. i pila ve Věšíně. 

Stejně to dopadlo i s Vekendem. Nejdříve jej Němci změnili na Dělnickou zotavovnu Národní odborové ústředny zaměstnanecké a v roce 1944 na Erholungsheim Reinharda Heydricha. Po únoru 1948 se stal zotavovnou Revolučního odborového hnutí (ROH). V současné době areál patří firmě Rekreace Brdy s.r.o., která jej nabízí rekreantům pod názvem Kemp Brdy Věšín.

Tábor se po svém otevření okamžitě stal i oblíbeným výletním místem především pro mladíky ze Starého Rožmitálu, kteří sem nejdříve docházeli pěšky, později na bicyklech a ještě později na babetách, mopedech a pionýrech. Restaurace byla totiž otevřena i pro ty, kteří se zrovna v táboře nedovolenkovali, ba co víc - tancovačka na začátku a na konci turnusů s rekreantkami dávala příležitost k seznámení. Konala se tady podniková setkání, svatby a občerstvení v restauraci přišlo vhod i houbařům, kteří se šourali v okolních lesích.

 

Mládenci ze Starého Rožmitálu pár týdnů po otevření tábora na pivku. Druhého zleva jsme rozpoznali Adolfa Kulovaného z Luhu.

 

Sraz Staroměšťáků s kapelou Černíků 14. června 1969

 

První pohlednice z roku 1938

 

Pozdrav z rekreace ROH

 

V tomto materiálu vzpomínáme na Starý Rožmitál, jak vypadal kdysi a především na jeho dřívější obyvatele. A tak stíráme prach ze starých fotografií, které nám dobří lidé zapůjčují.

Snímek na mostě v Luhu, který nám půjčil a okomentoval Jiří Plachý, vznikl na přelomu 30. a 40. let minulého století a kromě party mladých lidí, která nás bude zajímat, je dobré si povšimnout i pozadí. Je na něm dlouhá zeď a navazující dřevěný plot ohraničující pozemky patřící k Hrdinovu mlýnu, kde o desítky let později vznikly čtyři parcely s třemi domky a ulice U mlýna.

 

 

A kdo tedy stojí na mostě? Vezměme to zleva:

Úplně vlevo se usmívá Stanislav Valta, který bydlel v Ruslandu v č. p. 80. Moc toho o něm nevíme, víme jen, že byl synem Josefa, domkáře a tesaře, člena obecního zastupitelstva, jenž byl i členem přípravného výboru pro slavnosti zasazení pamětní desky na dům Bartoloměje Sadílka v roce 1930.

Vedle něho stojí Jan Procházka, kterému se přezdívalo Štafeta, také z Ruslandu. Byl výborným košíkářem, tedy výrobcem košíkařského zboží. Pohrdal ovšem pěti hospodami ve Starém Rožmitále a na pivo chodil do města na Slavii.

Jedinou slečnou na snímku je Jaruška Berková z Luhu, dcera paní Berkové. Její matka Anna dlouhá léta až do roku 1964 vedla proslavenou hospodu Hotýlek. Do ní si odskakovali od výhní cvokaři a později od bucharů i družstevníci z blízkého Kovostaru. Jaruška se provdala a z Luhu odstěhovala do Zákup.

Po její levici se schovává Jan Kusbach, který žil U tří chalup neboli V úzkých drahách. V Praze se vyučil číšníkem a od Nového rybníka vozil do vyhlášených pražských restaurací žáby.

Pátým zleva je Josef Šmíd z Luhu, dědeček hokejisty Ladislava Šmída, výborný zedník, jenž vedl zednickou partu v Plzni.

Druhý zprava se opírá o zábradlí cvokař Bedřich Polák přezdívaný Chalupáč žijící v Ruslandu v domku č. p. 78. Mezi Staroměšťáky byl proslavený výbornou polévkou z vrabců a žab.

A poslední se jmenuje František Leiterman, jemuž se přezdívalo po chalupě Círek a později hrobař, neboť toto zaměstnání po nešťastných předcházejících událostech provozoval. Za druhé světové války totiž František zapálil svoji chalupu v Železné ulici a pokusil se oběsit. Chalupu uhasili, jeho včas odřízli. Když se vrátil z vězení pro žhářství, dělal na starorožmitálském hřbitově hrobníka. A k němu se váže ještě jedna historka: Jednou při kopání hrobu se nepohodl s tehdejším farářem Josefem Průšou, který jej, ač byl duševním pracovníkem, lehce přemohl. Nelze se divit. Farář Průša (1905 – 1979) byl fyzicky velmi zdatný a sám si opravoval i kostel.

To jsme si dneska pěkně podrbali, že?

Má někdo také zajímavou starou fotografii ze Starého Rožmitálu a povídání k ní?



 



 




 


 
 

Kontakt

Cvokařské muzeum

jindrich.jirasek@email.cz

Alej Johanky z Rožmitálu 74
262 42 Rožmitál pod Třemšínem

Vyhledávání

© 2012 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode