Dvořák a rožmitálský kapelník

Ve Společenském centru v Rožmitále p. Tř. se 13. prosince 2015 od 18 hodin odehrál koncert nazvaný Pěvecká pocta Antonínu Dvořákovi se sólistkami opery Národního divadla v Praze, sopranistkou Simonou Procházkovou a altistkou Janou Sýkorovou, které na klavír doprovázel rovněž člen Národního divadla Bronislav Procházka. 

U příležitosti koncertu jsme ve dvou pokračováních přetiskli povídku Rudolfa Richarda Hofmeistera "Dvořák a rožmitálský kapelník" ze spisovatelovy monografie (viz https://www.staryrozmital.cz/nabidka-knih/r-r-hofmeister/ ):

Nikdo ať si nemyslí, že kapelník rožmitálské „bandy“ Kašpárek byl jen tak nějaký šumař – jeho pružná, tenká a vysoká postava vyletěla by z hrobu ještě dnes jako perem vymrštěna, aby takovému zlehčovateli své proslulosti vyložila několik svých nepřekonatelných trumfů: řadu polek, valčíků a pochodů vlastní skladby a potom to hlavní: slavné a velkolepé uznání ciziny – a to i z míst nejvyšších!

Kašpárek vodíval svou bandu po smrti dřívějšího kapelníka a svého tchána Brdy na ráz po celém Německu, Holandsku, Belgii, severní Francii, ba zajel si s ní dokonce i do Anglie, když upjatí synové Albionu hlučně oslavovali padesátiletí slavného panování své královny Viktorie.

Hrál tam v kterémsi velikém městě na báječné slavnosti s velkolepým úspěchem, nad nímž se všichni tamější slavní hudebníci kroutili v bledé závisti.

Ale to vše nebylo ještě nic proti slávě, které si dobyl v Bruselu, kde k němu přišel sám král Leopold a nabízel mu místo kapelníka u svého dvorního divadla – velkomyslný Kašpárek arci odmítl tuto nabídku, neboť opustit v cizině své kamarády, svou bandu – takové zrady schopen nebyl!

Škoda, přeškoda, že neměl s sebou na těchto cestách nějakého pana Šaška z Mezihoří, jako jeho dávný rodák pan Jaroslav Lev z Rožmitála – jistě by nám v novém vydání jeho spisu Z Čech až na konec světa zanechal vysoce zajímavý popis jeho skvělých cest, dobrodružství, slávy a úspěchů!

A kdo neviděl s jakou slávou vodíval se svou kapelou rožmitálské rekruty k asentýrce do Březnice, mnoho ztratil, a je těžké mu o tom vypravovat. Celá vojenská komise už očekávala rožmitálské, aby si poslechla řízné marše jejich hudby, která se vyrovnala každé vojenské kapele.

Okna nízkých březnických domků řinčela a otřásala se jako při zemětřesení břesknými zvuky rázných pochodů, a kde naši muzikanti rozbili svůj stánek, tam bylo vždy živo a plno jako o posvícení.-

Stalo se jednou, že koncertovali kdesi na Příbramsku, a když se druhého dne ráno vraceli domů, vzpomněl si kapelník Kašpárek, že tu kdesi je Vysoká a v ní mistr Dvořák!

U Kašpárka bývalo všecko náhlé.

Každý jeho pohyb byl prudký a rychlý, i jeho řeč byla rázná, úsečná a téměř velitelská. A tak i za touto vzpomínkou následoval hned čin.

„Hoši!“ obrátil se ke svým muzikantům, „zajdeme si všichni, jak tu jsme, k Dvořákovi na Vysokou pro nějakou skladbu. Pojďte!“

A šli. Na dvoře Dvořákovy vily potkali kohosi a ptali se, je-li pan skladatel Dvořák doma.

„Není, ale chcete-li počkat, přijde brzy, je v lese na procházce!“ - zněla odpověď.

„A to tedy počkáme,“ řekli muzikanti a rozsadili se kam kdo mohl."

Za nějakou chvíli vešel do dvora zamračený pán s hustým plnovousem, trochu jako pocuchaným, podíval se ostře na muzikanty, neřekl ani slovo a rychle vešel do domu.

Hudebníci si pomysleli, že to je nějaký divný člověk – Dvořák je ani nenapadl – a čekali dále. Když už jim to bylo trochu dlouhé, sháněli se po někom, i trefili zase na svého prvního zpravodaje.

„Vždyť už je doma,“ odpověděl jim udiveně, „cožpak jste ho neviděli? Šel přece okolo vás!“

Tu poznal milý kapelník, koho považovali za divného člověka – i nerozmýšlel se, vyzval dva starší z bandy, aby šli s ním, a hnedle na to už zaklepal na dveře mistrovy pracovny.

Uvnitř se ozvalo ostré „dále“ a deputace vstoupila do pokoje.

Mistr Dvořák seděl u piana, chvilku hrál, chvilku psal, zase hrál a zase psal, zády k nim obrácen, neohlížel se – jako by jich tam nebylo.

Taková nezdvořilost se našeho kapelníka nemile dotkla, i po nějaké chvilce čekání zakašlal, aby na sebe nevšímavého skladatele upozornil.

Ale mistr byl tak zabrán do svého tvoření, že to ani nezpozoroval.

I zakašlal Kašpárek silněji a ostřeji.

Tu se Dvořák prudce obrátil a překvapeně hleděl na příchozí, stojící u dveří.

„Ta´copa´chcete?“ zeptal se poněkud drsně. Neskrýval svou rozmrzelost nad tím, že byl z práce vyrušen.

Kašpárek postoupil rychle několik kroků kupředu, zastavil se, srazil paty, uklonil se a potom vzpřímen jako svíce, rázně promluvil:

„Já jsem Kašpárek, kapelník rožmitálské kapely, hráli jsme v Německu, Holandsku, Belgii, Francii i v Anglii. Přicházíme vás, pane skladateli, prosit, abyste nám laskavě přenechal některou skladbu, třeba Slovanské tance. Co stojí, rádi zaplatíme. Uspořádáme veliký koncert u nás v Rožmitále a přitom to zahrajeme.“

„Hm-hm, tak Slovanské tance chcete! A kolik pak platíte za jednu takovou skladbu?“ zeptal se mistr a potřásl hlavou.

„Podle toho, jak je velká, také jsme už dali jednou šest zlatých!“ hrdě oznamoval kapelník Kašpárek žasnoucímu mistrovi.

„Hm-hm, to se podívejme, až šest zlatých! A kolik pak je vás a jaké nástroje máte obsazeny?“

Kapelník Kašpárek vyložil mistrovi, že jich je čtrnáct, ale že v Rožmitále je tolik dobrých hudebníků, že může kapelu rozmnožit až na čtyřnásobný počet.

Tu Dvořák, který se dosud lehce usmíval do vousů, zvážněl, vstal, přikročil ke Kašpárkovi, řekl mu stručně, na kolik mužů musí kapelu rozmnožit, jak které nástroje musí obsadit, vzal ze skříně svazek not a podal mu je.

„Tak tady to máte, ale pamatujte si, co vám povím! Dobře to prostudujte a potom s celou kapelou důkladně nacvičte, a pak mi vzkažte, já k vám přijdu a uděláme zkoušku! Za skladbu od vás nic nechci, ale přísně vám zakazuji hrát to dříve, než se já sám přesvědčím, jak to dovedete! Rozumíte?“

„Rozumím a budu se podle toho řídit!“ ujistil ho kapelník.

„Dobrá, tedy dobře nacvičit, potom mně vzkázat, já přijdu, zahrajeme to, a když vám to půjde dobře, smíte s tím na koncert, ale jinak ne! Pamatujte si to!“

Kašpárek přišel domů a hned si rozložil svůj „štým“ a zkoušel, jak to půjde.

Ale nešlo to tak lehce, jak si zprvu myslil.

Vázl, zarážel a vracel se, začínal znovu a zase znovu, potil se, a najednou vyskočil, chytil „štým“ a mrštil jím do police.

„Jo! Jemu se to snadno napíše, ale ať to jde zahrát!“ ulehčil si zlostně.

A tak sešlo z velkolepého koncertu i z Dvořákovy návštěvy v Rožmitále.