Vzpomínky lufťáka na povodeň v roce 2002

K pětisetleté povodni v roce 2012 se vracíme ještě vzpomínkou jednoho lufťáka, jak tady něžně říkáme těm, kteří ve Starém Rožmitále mají chalupu. Na chalupu se totiž jezdí nejen odpočívat, ale hlavně dělat.

„V neděli 11. srpna jsme se s manželkou vraceli navečer z chalupy. Sice pršelo, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by déšť mohl dělat problémy. Ve Vlčavě teklo jen o trochu víc vody než obvykle.

V pondělí 12. srpna odpoledne nám volá soused, abychom raději přijeli, že říčka se už vylila z koryta. V rozhlase předpovídají další srážky. Dvě hodiny před koncem pracovní doby odjíždíme tedy do Luhu. V práci jsem nahlásil, že druhý den ráno budu zpátky.

Přijeli jsme do Luhu, kde už bylo pozdvižení. Spousta lidí na mostě pozorovala vodu, zda stoupá či nikoli. Někteří zabodávali do trávníku klacíky, podle nichž pozorovali vývoj situace. Na nábřeží už bylo pár čísel vody, ale pod mostem bylo stále dost volného místa. Přesto se voda začala rozlévat po plácku a do nejníže položených zahrad a dvorků.

U mostu jsme se dlouho nezdržovali, a začali pro jistotu nosit peřiny do podkroví, vyndavali  prádlo z dolejších míst ve skříních a nádobí z kredence. Sklípek už byl plný vody, ale místnosti byly ještě v pořádku. Do sklípku jsem dal ponorné čerpadlo a vodu vypouštěl oknem do ulice. Naštěstí po celou dobu povodně nebyla vypnuta elektřina, což se ve Starém Rožmitále rovnalo zázraku.

Občas jsme zašli k mostu zjistit jak jsou na tom klacíky. Večer se zdálo, že voda malinko ustupuje a tak se většina lidí rozešla domů.

Zažili jsme tady už pár povodní, ale dosud nikdy – co sem jezdíme - se voda nerozlila do místností. Vypadalo to, že tomu tak bude i tentokrát. Kolem našeho stavení sice všechno bylo pod vodou, srovnané hranice dříví byly rozházeny po dvoře, dílna byla zatopená, ponk se svěrákem nadzvednut...ale tyto obrázky už jsme znali.

Dobrovolní hasiči a vojáci z místní posádky přesto evakuovali z ohrožených domků starší lidi, stavěli hráze na nábřeží a rozváželi po domech pytle k zajištění vchodových dveří. I pes, který běžně na cizího člověka cení zuby, se nechal klidně vzít vojákem do náručí a dát do nákladní tatry. Sami jsme kopali drny a utěsňovali prahy do stavení. Stále pršelo, což nevěstilo nic dobrého. Ti, kteří měli možnost se podívat na meteorologické předpovědní mapy na internetu, měli pro nás jen špatné zprávy.

Příroda nám však zasadila úder zcela nečekaně. Žádné postupné a pomalé zvyšování hladiny ve Vlčavě. Před půlnocí se nad Luhem protrhla hráz Farského rybníka a ohromný proud kalné vody vtrhl do stavení a zalil v půlmetrové výši všechny místnosti, nábytek, a vše co jsme zapomněli vynést nahoru nebo bylo příliš těžké či velké. Plovoucí podlaha opravdu plavala.

Do rána ve středu 13. srpna bylo po všem. Voda opadávala a všichni jsme najednou spatřili tu ohromnou spoušť co přinesla. Uvnitř i venku bahno, zničený nábytek, promáčené zdi, do výše zanesený plot sajrajtem, rozvrácená dřevěná kůlna, zničené stromky. Na zahradě si přežraná kočka pinkala v tůňkách s násadovými rybkami z Farského rybníka.

Ani jsme neměli chuť začít s úklidem. Byli jsme vyčerpáni probdělou nocí a bezmocí proti přírodnímu živlu. Seděli jsme v kuchyni na židlích, které stály ve vodě a tupě zírali jak voda pomalu opadává. Pak jsme zapnuli televizi a zjistili, že dál po proudu Vltavy, do které se prostřednictvím Lomnice Vlčava vlévá, na tom budou lidé ještě hůř než my.

Začali jsme tedy s tím nejnutnějším úklidem, s těžkými věcmi nám pomáhali vojáci. Do práce jsem se dostal až za týden.

Za nějaký čas, kdy si u nás pojišťováci podávali ruce, jsme stavení i zahradu a dvůr dali jakž takž do původního stavu. Škody však byly velké a některé ztráty nenahraditelné.

Povodeň však přinesla i jednu pozitivní věc. A že ji přinesla, to myslím doslova. Následující rok nám totiž na zahradě vykvetly nádherné květiny, které jsme nikdy neměli.