Jak jsem před 10 lety zakládal Cvokařské muzeum

22.08.2021 14:15

16. července 2011 bylo ve Starém Rožmitále otevřeno Cvokařské muzeum. Deset let už nepřetržitě (kromě zimních měsíců) umožňuje den co den od slušné hodiny ranní do soumraku návštěvníkům, aby se seznámili s podivuhodným řemeslem, které už není a nikdy nebude.

Cvokařství patří mezi ta řemesla, která už pomalu upadají v zapomnění. Cvokařské výrobky už nikdo nepotřebuje nebo se, jako například hřebíky, vyrábějí z drátu průmyslově ve velkém. Cvočky, šerky, hřebíky, ale také panty, kramle, trojnožky do kamen, to všechno vykovával cvokař ručně ve veřtatu, v malé dílně, kterou si zřídil ve svém domku. Tak tomu bývalo na Rožmitálsku do konce čtyřicátých let minulého století. Pak už řemeslo vymizelo.

A jak tedy Cvokařské muzeum začínalo?

Měl jsem to štěstí, že jsem se kdysi přiženil do Starého Rožmitálu, do stavení, ve kterém takový veřtat zůstal téměř nedotčený. Navíc můj tchán byl typem člověka, jenž věděl, že písemnosti se mají uschovat pro příští generace.

Dlouho mi trvalo, než jsem pochopil, že mám ideální příležitost, abych se zaniklým cvokařským řemeslem seznámil veřejnost. Bohužel jsem si hned neuvědomil historickou hodnotu této cvokařské dílny, protože v té době jsem měl v pražském zaměstnání zcela jiné starosti. Nechal jsem tedy začátkem 90. let ve veřtatu hospodařit malé děti, které si v něm zřídily bunkr.

Otevření muzea 16. července 2011

Až za deset let, kdy děti odrostly a bunkr už je nezajímal, jsem si řekl, že cvokařinu za pár let už nebude nikdo znát a že by bylo dobré ji právě tady, ve Starém Rožmitále, kde byl veřtat v každé druhé chalupě, připomínat.

Veřtat jsem tedy vybílil a na zeď pověsil pár obrázků. Na dveře jsem přišpendlil fixem napsanou cedulku s nápisem „Cvokařský veřtat – vstup nutný a volný“. Časem jsem ještě výzdobu rozšířil o reprodukce starých pohlednic Starého Rožmitálu. Když jsme byli s manželkou na chalupě, tak jsme dílnu ráno otevřeli a večer zase zavřeli. A tak tomu bylo až do roku 2011, kdy jsem veřtat rozšířil o muzeum, které jsem založil v zakoupeném sousedním domku.

Domek z roku 1930, v němž vznikla expozice Cvokařského muzea, byl od devastující povodně v roce 2002 prázdný. Začal jsem shánět literaturu o cvokařském řemesle, hledal v archivech, ale zjistil jsem, že důvěryhodné prameny by se daly spočítat na pár prstech. V té době jsme vyklízeli půdu v našem původním stavení a našli hotový poklad: pozůstalost po otci mé ženy. 

Adolf Kulovaný si pečlivě zakládal nejen svoji osobní korespondenci, ale nevyhazoval ani doklady týkající se cvokařského družstva Kovostar založeného ve Starém Rožmitále v roce 1950, ani soukromé cvokařské firmy, ze které družstvo vzniklo. Navíc nám zachoval i řadu listin po svém otci Josefovi, který byl od přelomu 19. a 20. století nejen cvokařem, ale také cvokařským podnikatelem.

Cvokaři v roce 1914 před veřtatem, který je součástí muzea

V roce 2006 jsem už v duchu spřádal velké plány o budoucím cvokařském muzeu, kterému věnujeme celý koupený domek. V první místnosti v přízemí bude panelová výstava o historii cvokařství na Rožmitálsku, v zadním pokoji zřídím světnici, která bude vybavena na způsob, jak asi vypadala cvokařova domácnost z přelomu 19. a 20. století. Při příchodu do muzea se ozve z reproduktoru sametový hlas mého spolužáka herce Pavla Soukupa, který návštěvníka v muzeu přivítá. Z půdy zřídím studovnu literatury o cvokařském řemesle a badatelnu. Představy byly tedy docela velkolepé. Když jsem si ale spočítal náklady s přestavbou domečku a pak také provozní náklady muzea, zhrozil jsem se a začal shánět peníze.

I zažádal jsem u ministerstva vnitra o registraci občanského sdružení, které by muzeum spravovalo, ale nějak jsme se nemohli dohodnout a navíc jsem ztratil chuť si s úředníky dopisovat. Obrátil jsem tedy pozornost k fondům Evropské unie.

V té době se zrovna na radnici v Rožmitále p. Tř  konal seminář k financování projektů v rámci tzv. Regionálního operačního programu NUTS II Střední Čechy. Celé dopoledne jsem poslouchal přednášející, ale získání eventuální dotace se mi zazdálo tak složité, problematické a časově vzdálené, že jsem to i tady vzdal.

Při rekonstrukci se vyvalila štítová stěna. Jak bývalo ve Starém Rožmitále (a nejen zde) zvykem, stavělo se z bačkor, bez věnce a bez pořádných základů

Nakonec jsme se s manželkou dohodli, že domeček tak jako tak musíme důkladně po povodni opravit, takže se do toho pustíme za vlastní peníze. Muzeum zřídíme jen v přední místnosti, do které se vchází přes chodbičku z ulice a samozřejmě k němu připojíme veřtat, jenž má samostatný vchod.

Muzeum sice bude skromnější, než byly původní plány, ale budeme v něm svými pány a nikdo nám nebude moci do koncepce, skladby exponátů či otevírací doby mluvit.

V roce 2008 jsme začali s rekonstrukcí. Mezitím jsem si udělal představu, co bude náplní muzea. Vzhledem k tomu, že od začátku bylo jasné, že vstup do muzea bude volný a že muzeum bude otevřeno od rána do večera bez jakéhokoli dozoru, věděl jsem, že historie cvokařství (k níž jsem přidal informace o Starém Rožmitále) bude jen na panelech. Doprostřed místnosti jsem však potřeboval artefakt, který na první pohled upoutá. Domluvil jsem se s jedním ševcem z Karlových Varů, že mi udělá repliku okované boty cvočky a šerkami a sklenář Volhejn z Březnice že vyrobí speciální vitrínu ze dřeva a skla, do které exponát nainstaluji.

Veřtat se měl rovněž dočkat úprav. Ještě dneska se usmívám, když si vzpomenu na zedníky, jak jsem je nutil, aby kopírovali veškeré nerovnosti na zdech, různé nepravidelné oblouky a výklenky. Vždyť to je nejméně 150 let stará místnost, a tenkrát se na nějakou nerovnost nehledělo. Dodatečně jsem se pak dozvěděl, že se v hospodě šuškalo, co to mám „umělce“, kteří ani neumějí udělat rovnou zeď.

Veřtat a muzejní místnost

S kamarády jsme jeli do rokycanského muzea okouknout, jak mají instalovaný měch do výhně, abychom se co nejvěrněji přiblížili dávné skutečnosti. Do výklenku jsem sehnal předměty denní potřeby cvokařské rodiny za první republiky, dárci mi věnovali cvokařský měch, krucifix, vzorník cvokařských výrobků, ale i malé drobnosti. Tady bych chtěl poděkovat zejména Václavu Sýkorovi z Ruslandu a také Františku Kulovanému, který už není mezi námi. Je docela dojemné, když i nyní mi lidé přinášejí železa, o kterých se domnívají, že mají souvislost s cvokařstvím či rodinné památky na dřívější generace.

Dva roky jsem studoval literaturu, pobýval v archivech, hledal na internetu a vyzpovídával pamětníky. Poté jsem napsal texty pro panely, dal dohromady svoje i cizí fotografie. V mém zaměstnání dala grafička Šárka Štěpánová, která si později shodou okolností pořídila s manželem chalupu pár metrů od muzea, panelům konečnou tvář.

Všechno spělo k tomu, že jsem Cvokařské muzeum 16. července 2011 u příležitosti oslav 120. výročí založení místního hasičského sboru, otevřel veřejnosti. Deset let existence muzea, do něhož je vstup volný a nutný a které od jara do podzimu ve slušnou hodinu ranní spolu se sousedem Vlastimilem Králem otevírám a za soumraku zavírám, prokázalo, že skromnější verze projektu byla nakonec správná.

Nedostatkem návštěvníků muzeum rozhodně netrpí, několikrát o něm psal celostátní tisk, čtyřikrát zde natáčely různé televize. Automaticky se už objevuje na mapách, v internetových vyhledávačích, na směrovkách v krajině. Neodmyslitelně k němu patří i tahle, každý den téměř tisícem uživatelů navštěvovaná webová stránka a také facebookový profil.

Cvokařské muzeum už patří ke Starém Rožmitálu a k Rožmitálu p. Tř. Deset let existence oslavíme ve Starém Rožmitále v sobotu 28. srpna společně s dalšími akcemi v rámci VELKÉ letní slavnosti.

 

 

 

 

Kontakt

Cvokařské muzeum Alej Johanky z Rožmitálu 74
262 42 Rožmitál pod Třemšínem
jindrich.jirasek@email.cz