Z města do Starého Rožmitálu je dál než naopak

(Tento seriál vycházel v Novinkách na osm pokračování v listopadu a prosinci 2015)
 

Že titulek zní nesmyslně? Ale vůbec ne! Tento protimluv je pouze zdánlivý. Vždyť jej v přeneseném významu použil starosta Rožmitálu před 90 lety, když se zasazoval o přenesení fary ze Starého Rožmitálu do města. Onen kilometr a půl vzdálenosti totiž násobil počtem obyvatel a tenkrát měl Rožmitál přes dva tisíce lidí a Starý Rožmitál jen asi šest set.

Proč by mělo tolik měšťáků chodit do farního kostela do vesnice, když těch pár vesničanů může chodit do farního kostela ve městě. Tenkrát ve 20. letech minulého století z toho vznikla docela pěkná mela. Jak to dopadlo, samozřejmě každý v rožmitálském údolí ví: fara a farní kostel jsou stále na svém historickém místě.

Jak se to ale všechno seběhlo, o tom bude naše povídání.


Současná podoba památkově chráněného farního areálu ve Starém Rožmitále

 

Všechno začalo už strašně dávno, možná dokonce v té době, co se začalo město rozšiřovat a nabývat na významu, zatímco Starý Rožmitál prakticky zůstával nezměněn. Tradiční historické rozdělení v rožmitálském údolí, a to, že Starý Rožmitál je díky faře a kostelu centrem duchovním a město díky pánům na hradě světským, se leckomu nelíbilo a měl by nejraději všechno pohromadě.

Zvláště když po Bílé hoře císařská konfiskační komise odsoudila rožmitálské Gryspeky za účast v rebelii ke ztrátě rožmitálského panství. Císař pak vyslyšel přání pražského arcibiskupa a 8. července 1623 mu Rožmitál daroval. A tak se stalo, že celé Rožmitálsko si podřídila katolická církev. Staroměstskou farnost řídil biskup z Českých Budějovic a rožmitálské panství arcibiskup z Prahy.

První písemná zmínka o snaze přenést faru ze Starého Rožmitálu do města (o které víme) je z konce 18. století, poslední narážka o možném přemístění fary se objevila v roce 1993 při návštěvě českobudějovického biskupa Antonína Lišky ve Starém Rožmitále.

Věnujme se ale našemu příběhu z 20. let 20. století. Na starorožmitálské faře tehdy sloužil František Roubík, starší pán, který velkou farnost o několika tisících duší, s velkými vzdálenostmi obcí a škol, s velkou administrativou církevních obřadů a farním, sice pronajatým, hospodářstvím jen stěží zvládal. A tak po rozpadu Rakouska-Uherska hned v roce 1918 sám navrhl, aby byla ve městě zřízena pobočka fary, která by převzala část úkonů.

Pro jeho návrh ale nebyla vhodná doba, odklon od katolicismu po vyhlášení republiky, kdy církev byla vnímána jako pravá ruka zbouraného rakousko-uherského císařství, nedostatek kléru a v Rožmitále sociálnědemokratická radnice, to všechno vedlo k tomu, že návrh zapadl.

Situace se ale – alespoň v Rožmitále – změnila v roce 1923, kdy se po volbách do čela radnice dostal pobožný obchodník Josef Pobuda.

 

Listina kolem roku 1786 s pokusem o převední fary do města. Státní okresní archiv v Příbrami.

 

Od zvolení Pobudy starostou se začalo město zabývat myšlenkou, že duchovní správa na Rožmitálsku by měla být ze Starého Rožmitálu – když ne úplně přenesena – tak alespoň rozdělena mezi vesnici a město.

V letech 1904 až 1905 byla na rožmitálském náměstí přestavěna kaple sv. Jana Nepomuckého na kostel a město tak dostalo, podle slov starosty, důstojný stánek pro církevní obřady. A aby nikdo nepochyboval, že to radnice myslí s přenesením fary vážně, začalo město budovat na východním okraji proti nádraží nový hřbitov.

Dne 22. listopadu 1925 bylo nové pohřebiště posvěceno papežským prelátem a kapitulním děkanem dr. Mrázem z Českých Budějovic.

V té době už ale téměř rok probíhala komunikace mezi radnicí a českobudějovickou biskupskou konzistoří o – z hlediska města – problému s farou. I když – a to je nutno poznamenat – není zcela jasné, jestli horlivý starosta někdy nejednal na vlastní pěst, aniž by měl postup schválený obecním zastupitelstvem.

Kampaň město odstartovalo 24. září 1924 dopisem biskupské konsistoři v Českých Budějovicích, v němž starosta zdůvodňuje, proč by měla být fara ve městě. Mimo jiné píše: „Jest neuvěřitelno, že město Rožmitál pod Třemšínem se svým četným obyvatelstvem, kde nalézá se škola měšťanská a obecná, dále správa arcibiskupského panství, železné hutě, parní pily i mlýny a jiné průmyslové závody, bylo odkázáno ve všech záležitostech duchovních na farní úřad umístěný ve vesnici Starém Rožmitále čtvrt hodiny vzdálené a tam odbývají se křty, svatby, pohřby a veškeré církevní obřady.“

„Aby se město Rožmitál p. Tř.,“ pokračuje dopis, „osamostatnilo a mohlo případně vyhověti podmínkám pro převedení farního úřadu ze Starého Rožmitálu do města, zřizuje nyní svůj samostatný hřbitov vlastním nákladem, proto není závady, by mohl zde býti zřízen samostatný farní úřad neb samostatná farní expositura.“

 

Na novém hřbitově ve městě je pochován i spisovatel Rudolf Richard Hofmeister, jeho bratr František a rodiče však odpočívají ve Starém Rožmitále

 

V dopise rožmitálského starosty Pobudy biskupské konzistoři ze září 1924 se také píše, že ve městě je rozlehlý kostel, kde „se každodenně konají služby boží, přičemž ve svátky jsou navštěvovány četným obyvatelstvem, zatímco farní kostel ve Starém Rožmitále zeje prázdnotou.“

Rožmitálský starosta zdůrazňuje, že „obyvatelstvo Rožmitálu je většinou katolického náboženství, ve městě není náboženských třenic jako v jiných místech, i jest nutné, aby zde byla zřízena fara nebo expositura, když klid a pokoj porušen zde není a polohou svojí Rožmitál jest co střed zdejšího kraje.“

Jistě stojí za povšimnutí zcela opačný názor staroměstského faráře Roubíka, který v roce 1928 charakterizoval rožmitálské farníky takto: „Lid na Rožmitálsku je nestálý, těkavý a za dobrou snahu a práci je málo vděku.“ Připomeňme, že v této době už existovala Československá (husitská) církev a další církve, které měly stejné právní postavení jako katolíci.

Českobudějovická biskupská konzistoř zřídila na problém fary v listopadu 1924 komisi, kterou vedl vikář Msgr. J. P. Hille (autor brožurky o Třemšínu z roku 1913). Komise, která dala především na dobrozdání faráře Roubíka, došla k závěru, že „přeložení sídla fary do města je podmíněno souhlasem všech přifařených obcí a souhlasem pana patrona (pražského arcibiskupa), souhlasem církevních a státních úřadů a také souhlasem stávajícího faráře.“ A ten s přenesením fary nesouhlasil, neboť „složil přísahu na stávající faru a zavázal se, že bude práva a zájmy její hájiti.“

Navíc byl přesvědčen, že obce by byly proti. A tak komise doporučila pouze zřízení pobočky ve městě. Ale pro nedostatek kněží to byl stejně jen chimérický návrh. To vědělo i město. Navíc komise vypočítala, že by radnice musela hradit náklady na živobytí kaplana včetně bytu, otopu apod. a dále ředitele kůru, varhaníka i kostelníka.

Přesto se městské zastupitelstvo 18. prosince 1924 usneslo, že návrh komise přijímá a poslalo do Českých Budějovic oficiální žádost o zřízení filiálky. V dopise ale neopomnělo zdůraznit, že rozhodnutím komise se jen „prozatím uspokojuje“ a že doufá, že úspěch expozitury „uspíší převedení celé fary do města a městský kostel se stane kostelem hlavním a kostel ve St. Rožmitále kostelem filiálním“

 

Přestavba městské kaple na kostel v letech 1904 - 1905

 

Už v lednu 1925 si píše rožmitálský starosta Pobuda koncept dopisu okolním obcím, ve kterém je informuje, že „v nejbližší době bude ve městě zřízena samostatná farní expositura, která bude samostatně vyřizovat veškeré úřední i církevní záležitosti.“ Obce nebude činnost pobočky nic stát, město nebude také nic platit, protože podle pana starosty bude všechny náklady hradit náboženská matice a arcibiskupský velkostatek. A ať se tedy odfaří ze Starého Rožmitálu a přifaří k městu. 

Nevíme, zda se koncept nakonec proměnil v odeslaný dopis, ale s určitostí víme, že dopis stejného obsahu dostaly obce v roce 1927. Dva roky se totiž nic nedělo. Město si uvědomilo, že zřízení expositury by přeci jen něco stálo a hlavního cíle – zrušení fary ve Starém Rožmitále, by nebylo stejně dosaženo.

A tak do Českých Budějovic veze v únoru 1927 pošta z rožmitálské radnice dopis, ve kterém město, už docela důrazně, znovu požaduje převedení fary do Rožmitálu. Mělo to logiku. Vážnost města, zastupitelstva a pana starosty by stoupla a nestálo by to ani korunu. Financování by zůstalo stejné jako ve Starém Rožmitále.

Biskupská konzistoř tentokrát tlaku rožmitálských radních ustoupila a za měsíc odepsala, že faru ve Starém Rožmitále rozdělí na dvě samostatné fary. A přifařené obce ať se samy rozhodnou, ke které faře chtějí přináležet.

A tak pan starosta hned píše dopisy na okolní obce, ve kterých jim sděluje, že ve městě fara určitě bude a že jejich přifaření k nové farnosti je nebude stát ani korunu, i když kolují zvěsti, že tomu tak nebude. Všechny náklady bude hradit město. A navíc: na novém hřbitově ve městě budou platit jen poloviční poplatky než na starém ve Starém Rožmitálu. 

Dokonce tento dopis posílá 25. dubna 1927 na obecní úřad ve Starém Rožmitále! Pro Staroměšťáky měl dopis asi zvláštní pachuť, když se v něm dočetli (rožmitálskou radnicí patrně vymyšlenou) větu, že „deputaci města Rožmitála p. Tř. dal pan biskup v Českých Budějovicích ujištění, že v případě, když se připojí k nové faře větší část zdejšího farního obvodu, přeloží pan biskup z moci úřední farní úřad ze Starého Rožmitála do města a exposituru zřídí ve Starém Rožmitále.“

A město začalo tlačit na pilu nejen u obcí, aby se přifařily k městu, ale i u pražského arcibiskupa Františka Kordače. Žádá nejen faru, ale i hrazení nákladů s jejím provozem. Tvrdí, že „příznivé rozhodnutí jeho Eminence Nejdůstojnějšího pana arcibiskupa o žádosti města Rožmitála bude s povděkem zaznamenáno v dějinách města“.

 

Hřbitov ve Starém Rožmitále

 

Město si ale neuvědomovalo, že Arcibiskupství pražské sice vlastní rožmitálský velkostatek, ale organizační církevní záležitosti může rozhodnout pouze nadřízený orgán farnosti, a tím samozřejmě byla biskupská konzistoř v Českých Budějovicích. Takže podpora z Prahy nepřišla. Přišly ale odpovědi z okolních obcí, které rožmitálským radním přidělaly spoustu vrásek. Tady je shrnutí reakcí obecních zastupitelstev:

Hutě jsou pro připojení k faře ve městě (z 9 členů obecního zastupitelstva 5 pro a 4 proti), Sedlice – hlásí starosta Švejnoha, že nikdo na schůzi nepřišel, takže je věc nerozhodnuta, bude tedy nejlépe ať rozhodne nadřízený úřad sám, Pňovice – pro připojení s výhradou, že město Rožmitál musí Pňovicím poslat záruční listinu schválenou městským zastupitelstvem, že zdejší obec skutečně nebude mít žádné výlohy pokud jde o zřízení a udržování farního úřadu, Věšín – proti, mají to do Starého Rožmitálu blíže, Buková – proti, Voltuš – jednohlasně proti, Horní Láz – proti, Vranovice – proti, Nepomuk – jednohlasně proti. Starý Rožmitál, to snad ani nemusíme uvádět.

Z takového výsledku nutně musela rožmitálské konšele rozbolet hlava. A tak nelenili a poslali 19. srpna 1927 obcím další dopis, ve kterém už slibovali hory i s horákama.

Městské zastupitelstvo se jednohlasně usneslo, že ty obce, které se připojí k nové faře ve městě „budou vyjmuty z placení jakýchkoli příspěvků na udržování fary, městského hřbitova, kostelníka, varhaníka neb podob., to jest, že všem těmto obcím nevzejdou z připojení ni žádné výlohy a nepřibírají žádných závazků platiti na udržování farního úřadu a nové fary v Rožmitále pod Třemšínem.“

To už se ale do celé kauzy vložil stát. Správní komise blatenského okresu se sídlem v Březnici (řekněmež dnešní okresní úřad), jíž se pňovický starosta dotázal, je-li vůbec možné to, co Rožmitál slibuje, důrazně varovala příznivce nové fary, že nepostupují podle zákona a platných předpisů.

Po prvním dopisu z Březnice rychle následoval druhý, v němž předseda okresu logicky vyvozuje, že když obce nebudou muset nic platit, zaplatí všechno město. To však Rožmitálu musí schválit okres, a tady určitě nebylo předem jasné, že se tak stane. Nejen proto, že nebyla zrovna vhodná doba na financování katolické církve státem, ale také z důvodu nevraživosti mezi Březnicí a Rožmitálem. Vždyť ještě neuplynulo ani šest roků, co skončila letitá bezúspěšná snaha Rožmitálu ukrojit si kus březnického okresu pro sebe (viz náš seriál Rožmitál versus Březnice v této rubrice).

 

Rožmitálská radnice v době našeho příběhu. Dnešní podoba je z roku 1938.

 

Stát, reprezentovaný okresním sídlem v Březnici, se do celé kauzy vložil opravdu vehementně a 19. srpna 1927, tedy shodou okolností ve stejný den, co poslal městský úřad v Rožmitále obcím sliby napěchovaný dopis, napsal list Arcibiskupství pražskému. Mimo jiné v něm bylo uvedeno, „ježto případné převzetí závazku městem podléhá zdejšímu schválení, žádáme o laskavé sdělení, kdo nésti bude náklady nové fary a zda závazky, které by jinak stihly venkovské obce nově přifařené bude nésti Pražské arcibiskupství jako patron fary a kostela.“ Březnice takto diplomaticky řekla, že výdaje z rozpočtu Rožmitálu na faru a kostel v žádném případě nepovolí.

A jaká přišla odpověď od pražského arcibiskupa?

„Zproštěním veškerých příspěvků“ dovídá se také Rožmitál, ale prostřednictvím ředitelství arcibiskupského velkostatku, „budoucně přifařených obcí k farním výlohám po zřízení vlastní městské farnosti ve městě Rožmitále vzniklým přechází tato povinnost na město samé.“  Aby stanovisko nebylo až tak tvrdé, sděluje Praha, že poskytne nové faře bezplatné umístění v č. p. 2 (dne Zámecká hospoda) a podle počtu obcí odebere část patronátních dávek faře ve Starém Rožmitálu. A že „je samozřejmé, že obyvatelstvo, v jehož zájmu a přání se nová fara zřizuje, je povinno ku krytí výloh s tím spojených přispívati,“ Ke všem úkonům si ale město musí získat souhlas civilních úřadů.

K dopisu z Arcibiskupství pražskému se ale hned lesní rada velkostatku Ing. František Blažek 24. října 1927 města ptá, kdo ponese udržovací výlohy s budovou fary, která patří velkostatku, kdo bude platit varhaníka, kostelníka, ostatní výlohy atd. Zdůrazňuje, že „trvalé zatížení patronátu (velkostatku) novým břemenem bude možné jen v nejmenší míře“. Zároveň by chtěl vědět „jaké oběti zamýšlí přinést město.“

To byla pro rožmitálské radní sprcha a tak si dali s farou rok pokoj.

 

Nápis Čas ubíhá a nevrací se na slunečních hodinách na bývalé administrativní budově arcibiskupské slévárny v Rožmitále

 

V září 1928 znovu rožmitálští radní píší arcibiskupskému velkostatku, že tu novou faru, přičemž zdůrazňují slovo novou, za každou cenu potřebují a chtějí, ale dotovat ji mohou jen dvěma tisíci korunami za rok. Jedním dechem totiž informují, že jakž takž vůbec sestaví rozpočet obce „na nějž neblaze účinkuje zánik průmyslu zdejšího a s tím spojené vystěhovalectví.“

Další dokumenty, alespoň v příbramském Státním okresním archivu, neexistují. Patrně město Rožmitál už nestálo arcibiskupovi, potažmo velkostatku, ani za odpověď.

Ale přeci jen ve složce dva dokumenty lze ještě nalézt. A to až roku 1934.

Obecní úřad v Nesvačilech se 15. září města Rožmitálu nejapně ptá, zda platí sliby z roku 1927.

Za rožmitálský městský úřad už odpovídá nový starosta Karel Jareš: „Sděluji, že stran přifaření tamní obce k farnosti starorožmitálské resp. rožmitálské, nemůže zdejší obec ničeho učiniti (...) a úsilí zdejší obce o zřízení samostatné farnosti nevedlo dosud k cíli.“

Tak skončila úporná snaha rožmitálských radních o přenesení fary z „dalekého“ Starého Rožmitálu. Z města sem bylo sice jen čtvrt hodiny, ale z porovnání počtu obyvatel Rožmitálu a Starého Rožmitálu, jasně vyplývalo, že cesta z města do vesnice je mnohem delší než cesta z vesnice do města.

Klasik říká, že dějiny se opakují, jen protagonisté se mění. Tenkrát to byla fara, o sedmdesát let později to byl kulturní dům. V tomhle druhém případě to ale vyšlo.

A ještě vlastně zbývá dopovědět, jak to dopadlo se starorožmitálským farářem Františkem Roubíkem. Půtek o městskou faru už měl až nad hlavu, byl unavený, chtěl už ve svých šedesáti letech klid a tak v říjnu 1928 požádal o přeložení na malou a klidnou faru v Onšově na Pelhřimovsku.

 

 Dopis nesvačilského starosty městskému úřadu v Rožmitále z roku 1934

 


 


 

 


 


 

 

 

 

 

Kontakt

Cvokařské muzeum

jindrich.jirasek@email.cz

Alej Johanky z Rožmitálu 74
262 42 Rožmitál pod Třemšínem

Vyhledávání

© 2012 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode