Cvokaři z Valle di Ledro

(Tato reportáž vycházela v Novinkách na devět pokračování v září 2016)

 

Pořádné překvapení čeká našince, když projede pětikilometrovým tunelem z Rivy na severním břehu jezera Garda a octne se v údolí Ledro. Sotva se vzpamatuje z náhlého denního světla, oči mu sklouznou na velkou tabuli popsanou českými názvy.

 

Jsme ve Valle di Ledro, z jehož vesniček na břehu stejnojmenného jezera bylo vystěhováno v roce 1915 všechno obyvatelstvo. Tehdy toto jihotyrolské území na hranici s Itálií patřilo Rakousku-Uhersku, a když Itálie vstoupila do války po boku Trojdohody, údolí se náhle ocitlo přímo v bojové linii. Rakušané nejdříve na začátku války povolali všechny bojeschopné muže na frontu a poté odvezli všechny ženy, starce a děti, jak říkali na pár týdnů, do vnitrozemí. Přes tři tisíce lidí tak skončilo na území Čech, především na Příbramsku, Kladensku, ale i na dalších místech. A proti své vůli tu Italové národností, ale Rakušané státní příslušností zůstali dlouhé tři roky až do konce války. 

Osudy italských uprchlíků v Příbrami popisuje například ředitelka Státního okresního archivu PhDr Věra Smolová na https://pribramsko.eu/-6697

Podle vzpomínek spisovatele R. R. Hofmeistera žilo několik cvokařů s rodinami z této oblasti také v Rožmitále. V knize Cesta člověka líčí jejich radost při oznámení konce války a vyhlášení samostatného Československa na rožmitálském náměstí a jejich nesmírnou touhu po návratu domů. V prosinci roku 1918 se Italové navrátili do svých rozbořených domovů, ale už ne do Rakouska-Uherska, ale do Itálie.

Již přes sto let pojí obce v údolí Ledro a jejich obyvatele oficiální i neoficiální partnerské vztahy s Čechy a českými obcemi, kde italští uprchlíci žili. Slovní spojení „esodo in Boemia“ dodnes vyvolává u obyvatel údolí silné emoce. Češi tenkrát jejich předky přijali velmi hezky a jejich potomci teď s radostí přijímají Čechy. Svědčí o tom nejen česky psané webové stránky Valle di Ledro, ale i česká jídla v domácnostech a některých restauracích a řada českých názvů a slov rozesetých kolem jezera.

 

Obec Bezzecca

Obec Pieve

Obec Tiarno di Sopra

Krčma U tří hus v obci Molina

Škola v obci Tiarno di Sopra

Jezero Ledro je zasazeno v romantické krajině podhůří italských Alp a dnes slouží především k rekreaci. Okolní dobře přístupné hory jsou pak ideálním místem pro pěší túry.

 

V předešlém textu jsme psali o italských cvokařích, kteří na rožmitálském náměstí oslavovali konec první světové války a tím i konec svého nedobrovolného pobytu v Čechách a návrat domů do Tyrol.  Že byli profesí cvokaři, to nebyla náhoda.  

Rožmitálsko či Hořovicko nebylo jediným centrem ruční výroby hřebíků a cvočků v Rakousku-Uhersku. Kromě Brd pracovali cvokaři právě ve Valle di Ledro, a to především v jeho dolní části a také – pokud se nám zatím podařilo vypátrat - v městečku Kropa v dnešním Slovinsku a v Dambachu ve Štýrsku.

 

Centrem železářské výroby a později výroby cvočků se v údolí Ledro stala jeho dolní část a především vesnice Molina a Pré

 

Do druhé poloviny 19. století jiné než ručně vyráběné hřebíky neexistovaly a jejich spotřeba byla v padesátimilionovém Rakousku – Uhersku samozřejmě enormní. I když se na začátku 20. století prosadily hřebíkovací stroje, tak cvokaři o práci nepřišli, neboťvyvstala potřeba cvočků do vojenských bagančat. Ty však stroje pro jejich složitost vyrobit nedovedly.

Na jeden pár bot připadlo až dvě stě šerek, švejdů a piflí (podle umístění na spoji podešve a svršku). Takže i když na začátku 1. světové války chrlily cvokařské veřtaty na Rožmitálsku, Hořovicku a Mýtsku desetitisíce ručně vykovaných cvočků, stále to byla jen kapka v moři. Nezapomínejme, že rakousko-uherská armáda měla v době války až dva miliony mužů.

Vraťme se ale do údolí Ledro, kde blízká naleziště železné rudy, hluboké lesy a vodní zdroj v podobě dravé říčky Ponale, byly ideální kombinací pro vznik železářské výroby. Železné pece a hamry jsou zde poprvé zmiňovány v 17. století. Železářské výrobky byly dodávány hlavně do okolních italských regionů či až do Benátek. V polovině 19. století ale došlo vlivem zavedením celních bariér sjednocené Itálie k úpadku, železárny se zavíraly a mnozí dělníci hledali nový život v emigraci hlavně v USA.

 

Domy v sevřených vesnicích ve Valle di Ledro vypadají poněkud jinak, než na co jsme zvyklí u nás

 

Pak ale pro chudé obyvatelstvo a jeho skromnou obživu přišla záchrana v podobě ruční výroby cvočků, kterou sem přinesli přistěhovalci z italských měst Brescia a Bergamo. Bývalí hamerníci a kováři si jemnou a mnohem náročnější výrobu rychle osvojili a dolní část Valle di Ledro se stala centrem cvokařství.

 

Ledrenští cvokaři si z cvočků vytvořili mapu celého údolí

 

Při pročítání historie cvokařství ve Valle di Ledro se člověk neubrání dojmu, jakoby o leckterých událostech či faktech už dříve slyšel. Ano, úděl italských cvokařů byl mnohdy podobný či dokonce stejný jako úděl cvokařů z Rožmitálska. A to nejen tím, že například během první světové války na obou místech vzdálených od sebe 800 kilometrů kovali zcela totožné cvočky, což bylo dáno jednotnými předpisy rakouské armády, ale i jejich životními osudy.

 

Vlevo cvočky ze Starého Rožmitálu, vpravo z ledrenské obce Pré

 

Valle di Ledro bývalo kdysi, stejně jako Rožmitálsko na „konci světa“. V Rožmitále nebyla státní silnice, a když už se postavila železnice, tak zde také skončila, průmysl veškerý žádný a v hlubokých lesích dávaly lišky dobrou noc.

Údolí Ledro v jižním předhůří Alp na tom možná bylo ještě hůř. Stezky sem vedly krkolomnými pěšinami nad propastmi a divokými potoky a cesta přes strmý horský hřeben k jezeru Garda, kde byl malý, pro údolí životmě důležitý přístav, se dala zdolat jen s mulami.

 

Po horských stezkách převáželi náklady jen muly nebo osli

Přístav na Lago di Garda

Tento horský masiv odděluje Valle di Ledro od města Riva na severním břehu jezera Lago di Garda. Dnes je v něm pětikilometrový tunel pro automobily.

 

S výrobou cvočků se v údolí patřícímu Rakousku, ale etnicky odjakživa obývaném Italy, začalo v sedmdesátých letech 19. století. Vznikly dvě hlavní cvokařské vesnice – Pré a s ní sousedící Molina. Do práce se daly stovky cvokařů a stejně jako u nás vznikaly veřtaty v obytných staveních i mimo ně, s jednou výhní pro jednoho až šest cvokařů.

Cvokařům bylo jasné, že nejsou ani pekaři ani řezníci, ale ani třeba zedníci, kteří mohou nabízet své výrobky či práci na místě nebo v okolí, a že tedy pro odbyt svých výkovků potřebují obchodníky, jež jejich „dílo“ prodají do monarchie či v severní Itálii. Stejně jako u nás je však obchodníci či lépe řečeno překupníci brali na hůl a tak začaly vznikat ochranné spolky proti nouzi, jako byly kampeličky a výrobní družstva. V Pré bylo jedno, v Molině druhé. Obě družstva byla založena v roce 1894, tedy dva roky po vzniku cvokařského družstva ve Věšíně, prvního výrobního družstva na území Čech. Je zajímavé, že jak italská, tak česká cvokařská družstva (zač. 20. století jich bylo na Rožmitálsku několik) měla stejnou organizační proceduru. Cvokaři přicházeli do družstev nebo i soukromých firem každou sobotu, aby vyúčtovali svoji týdenní práci. Přinesli výkovky a nakoupili železo a uhlí na další týden. Rozdíl mezi hodnotou cvočků a dodávkou surovin jim byl na místě vyplacen v hotovosti.

 

Nakládání beden s cvočky v sídle družstva v Pré

V budově byl po zániku družstva konzum, ale ten už dnes také není

 

Ledrenská družstva skončila se zánikem výroby cvočků na začátku padesátých let 20. století, věšínské se po mnoha peripetiích a organizačních změnách udrželo ovšem se zcela jinou výrobou ještě padesát let navíc.

Cvokaři v ledrenském údolí, stejně jako cvokaři u nás, patřili mezi nejchudší. Byli rádi za každou práci, jen aby uživili své tenkrát většinou početné rodiny. A cvokařina se dala naučit rychle.

Až čtyřicet tisíc úderů kladivem za den, kysličník uhličitý ze spalovaného uhlí či později koksu, jen světlo z výhně v jinak potemnělé cvokárně  a neustálý řinkot kovu na kov – tohle vražedné spojení však dokázalo udělat z cvokaře ve čtyřiceti letech starce.

 

Výkovky ledrenských cvokařů

 

Do života cvokařů na Rožmitálsku i ve Valle di Ledro náhle zasáhly přípravy na světovou válku. Jejich pracovní podmínky se sice příliš nezlepšily, zato teď dostávali za cvočky do vojenských bagančat mnohem více zaplaceno. Z cvokařiny se pomalu stala, kromě horníků, nejlépe placená dělnická profese. Tak tohle bylo na obou místech stejné či hodně podobné.

 

Cvokařská kladiva a kleště z údolí Ledro (nahoře) a ze Starého Rožmitálu (dole)

 

Pak už se ale osudy italských a českých cvokařů rozešly.

Na Rožmitálsku a v ostatních cvokařských centrech v Brdech prohlásila rakousko-uherská armáda cvokařinu za válečný průmysl, stanovila cvokařům normy pro týdenní výrobu a zprostila je branné povinnosti bojovat na frontách za císaře pána. Dá se říci, že většina cvokařů válku ve zdraví úměrném jejich namáhavé práci přežila.

V údolí Ledro museli muži s vypuknutím války narukovat do rakousko-uherské armády a bojovat na srbské a ruské frontě. Zanechali doma rodiny v naději, že v údolí přežijí. Ženy, děti a starci skutečně doma přežívali, ale jen do května 1915, kdy Itálie vyhlásila Rakousku-Uhersku válku. Italsko-rakouská hranice procházela po horských hřbetech nad údolím a obyvatelstvo se ze dne na den ocitlo uprostřed frontové linie. Rakouské úřady nařídily evakuaci všech obyvatel. Tisícovky lidí měly několik hodin na to, aby si sbalily nejnutnější věci. Ledrenští nastoupili do nákladních železničních vagonů a přes tři tisíce z nich pak vystoupilo na nádražích v Příbrami, Stříbře a v dalších českých městech a vesnicích. V Čechách zůstali tři roky až do konce války. Domy ve vesnicích kolem jezera Ledro zůstaly prázdné.

 

Současné domy v Pré

 

Přestože cvokařské veřtaty z různých míst rakousko-uherské monarchie dodávaly armádě miliony šerek, švejdů a piflů na spojení podrážek se svrškem vojenských bot, stále to bylo málo, zvlášť když se rozhořely boje v horách právě v Tyrolsku, kde byla zapotřebí opravdu důkladně okovaná bagančata.

Farář z Moliny, který pečoval o odsunuté obyvatele ze své obce ve Stříbře, navrhl rakouské vládě, aby stáhla ledrenské cvokaře z fronty a umožnila jim kovat cvočky, kterých se armádě nedostávalo. Farářova žádost byla kupodivu vyslyšena a rakouské úřady pro italské cvokaře zřídily v St. Pöltenu velké dílny, ve kterých pak pracovalo přes sto demobilizovaných vojáků z Valle de Ledro. Menší cvokárna byla také vybudována v Sušici, kde dělalo asi dvacet cvokařů.

 

Italští cvokaři před veřtatem v Sušici

 

Stejně jako u nás, i tady se našli chlapíci, kteří – aby se dostali z fronty – jen předstírali, že jsou cvokaři, ale řemeslo se rychle naučili. Kdopak by jim to ale tenkrát vyčítal!

Někteří tyrolští cvokaři, kteří nebyli ze zdravotních důvodů odveleni na frontu a byli odsunuti s rodinami do Čech, pracovali porůznu v dílnách v Brdech (viz příklad z Rožmitálu v prvním díle seriálu).

Když se obyvatelé ledrenského údolí vrátili po válce do svých polozničených domovů, rychle obnovili činnost ve cvokárnách. Družstva cvokařů v Pré a Molině a také obchodní firma se železným zbožím podnikatele Casariho začaly opět vyrábět cvočky a speciální hřeby a prodávaly je už domácím odběratelům v Itálii, kam teď po rozpadu Rakouska-Uherska ledrenské údolí patřilo.

Peníze za odvedené cvokařské dílo byly těžce vydělané a nebýt úsilovné práce žen a dětí v zemědělství, nebyly by k uživení. V letech světové hospodářské krize (1929 – 1935) byla výroba cvočků jediným zdrojem příjmů v dolní části ledrenského údolí.

 

Nelehkou dobu ve Valle di Ledro často připomínají italská média

 

Cvokaři na Rožmitálsku měli obdobné osudy. Rozbití Rakouska-Uherska a vznik nových států znamenal zavedení cel a ztrátu tradičních trhů. Cvokaři opět zchudli a vrhli se na kování nejrůznějších speciálních hřebů, ale dělali i kramle, řeznické háky, závěsy, petlice, řetězové články, ale také pohrabáče, zahradnické pilky a třínožky do pečící trouby. Prostě, co kdo chtěl a byl za to ochoten zaplatit.

 

Obec Pré a její současní obyvatelé

 

Mussoliniho Itálie, aby ukázala svou sílu Hitlerovi, napadla v roce 1935 chudou Etiopii a potřebovala pro bagančata svých vojáků cvočky. Výroba v ledrenském údolí tedy začala opět stoupat. O rok později se rozhořela občanská válka ve Španělsku, ve které Itálie a Německo nepokrytě stranily diktátoru Frankovi. Náhle nestačili cvokaři ve Valle di Ledro ani plnit požadované dodávky pro vojáky italské armády, které pod zástěrkou dobrovolnosti Itálie do Španělska vysílala.

V září 1943 obsadil nespolehlivého italského spojence německý wehrmacht. Aby stačily uspokojit stále větší německé požadavky na cvočky, zdvojnásobily cvokárny produkci a práce v nich byla stále intenzivnější. Němci považovali výrobu cvočků za důležitou pro vedení války a některé cvokaře osvobodili od pracovního nasazení na území Říše či okupované Itálie. Bylo jich ovšem mnohem méně než za první světové války.

 

Vpravo italské originální okované boty z 2. světové války, vlevo současná replika

 

Obdobně na Rožmitálsku bylo cvokařství v době protektorátu asi jako jediné řemeslo zahrnuto do válečného průmyslu. Čeští cvokaři byli rovněž uchráněni od pracovního nasazení v Říši. Stanovená norma na týden byla čtyři tisíce šerek, zručný cvokař jich však dovedl udělat více, a tak se cvočky rozepisovaly na více lidí. Ve Valle di Ledro stanovili Němci normu na osm set cvočků za den, což za týden dělalo nepatrně víc než u nás.

Pro srovnání: Za první světové války byla rakouskými vojenskými úřady tyrolským cvokařům stanovena denní norma na tisíc až tisíc dvě stě cvočků podle náročnosti, u nás v Brdech to bylo úplně stejné. Vzhledem k tomu, že zručný a zkušený cvokař byl schopen vykovat 10 tisíc kusů, ve výjimečných případech až 12 tisíc za týden, nebyla norma ani pro Čechy ani pro Italy příliš vysoká a dala se splnit.

 

Katalog výrobků mnohdy visel ve veřtatech na zdi

 

Po válce zůstalo ve skladech v údolí Ledro i na Rožmitálsku velké množství vyrobených cvočků. Jen družstvo Kovostar ve Starém Rožmitále jako nástupce soukromých cvokařů jich mělo v mýtském skladu na osm a půl milionu. Už byly k ničemu. Navíc se bezprostředně po válce rozšířilo používání gumových podrážek namísto kožených či dřevěných a to byl definitivní konec tohoto řemesla.

Cvokaři zůstali v Ledru i na Rožmitálsku bez práce. U nás někteří odešli do vylidněného pohraničí, jiní za prací do Plzně nebo Příbrami, nejvíce jich ale zůstalo „při hospodářství“. Italové ale odcházeli mnohem dál – do Švýcarska, Německa, jako horníci do Belgie a mnozí za oceán. Cvokařská družstva byla zrušena, cvokárny vyklizeny a přeměněny na kolny a byty. V údolí Ledro zmizelo řemeslo, které dlouhá léta bylo hlavním zdrojem  příjmů obyvatel.

 

Dnes se věnují obyvatelé údolí turismu nebo dojíždějí za prací do větších měst v severní Itálii

 

Jak ledrenští, tak rožmitálští cvokaři vykovávali zcela identické typy šerek, rovněž technologie výroby byla stejná, podstatné rozdíly však byly v uspořádání pracovní plochy a celého veřtatu.

Cvokař vložil dva kulaté pruty z kujného železa, zvané cány, do výhně. Pruty měřily většinou necelý metr. V 19. století se pro výrobu hřebíků a cvočků začaly také používat železné dráty z válcoven, a když byla o železo nouze, zpracovával se i vyřazený telegrafní drát, starý drát z chmelnic a v ledrenském údolí i drát ostnatý.

Do běla rozžhavený prut nebo drát položil cvokař na hranu kovadla tak, aby při následném kování dostal správnou délku výrobku. Pak vykoval čtyřhranné tělo a hrot hřebíku. Stále rozžhavený prut nasekl na outěnce, a to tak daleko za osazením, aby se dala z nezeslabeného prutu vykovat hlavička žádaného tvaru. Prut vložil hrotem dolů do dírky ve formě, která se vespod rozšiřovala. Budoucí hřebík odsekl od prutu, který hned vrátil do výhně k nahřívání pro další výkovek.

Hřebíku teď už jen scházelo z nezeslabené části vykovat hlavičku. Podle druhu hlavičky a tvaru těla použil cvokař formu s příslušně velkou dírkou. Jestliže však měla být hlavička zespoda ještě různě tvarovaná, nasadil na formu tzv. bradavku, která při bušení kladivem otiskla na spodek hlavičky svůj vnitřní profil.

Teď byl hřebík hotový a cvokař jej vyhodil zespoda kladivem či tzv. lopatkou z formy. Zručným cvokařům padl rovnou do nádoby s vodou, aby se zakalil. Nyní si vzal z výhně druhý prut a pracovní postup opakoval. Až potud byl postup v obou zemích stejný.

A teď rozdíly: Na Rožmitálsku byly na tzv. špalku pracovní plochy pro dva dělníky proti sobě, v Tyrolích pracoval každý samostatně. Na špalku ze žuly měl náš cvokař zvlášť zapuštěné kovadlo, zvlášť toknu s formou a zvlášť outěnku. Ital dělal všechny úkony včetně sekání na klasické kovadlině.

 

Pracovní plocha cvokaře na Rožmitálsku (nahoře) a v údolí Ledro (dole)

 

U nás byla výheň uprostřed veřtatu a hned vedle špalku, ve Valle di Ledro ji umisťovali u zdi a cvokaři si pro rozžhavené pruty chodili. Některé dílny zde bývaly opravdu velké a pracovalo v nich při čtyřech výhních až 24 cvokařů.

 

Výheň byla ve Valle di Ledro u zdi a cvokaři si cány nosili ke špalku

 

Cvokařské řemeslo nechtěli v ledrenském údolí ponechat v zapomnění. V roce 1984 byl před kostelem v obci Pré postaven cvokařům pomník a na konci 20. století se obec Molina rozhodla, že pár metrů od něj nechá znovu vystavět cvokařský veřtat tak, jak vypadal ještě v padesátých letech, kdy cvokařině zazvonil umíráček.

 

Pomník cvokařům - mistrům práce a života

Obcí znovu postavený veřtat

 

Nelze se ani divit, že si ve Valle di Ledro cvokařského fortelu tak váží. Vždyť to byla právě ruční výroba hřebíků a cvočků do bot, která v první polovině 20. století zachránila tamní obyvatele před hladem.

Jeden den v měsíci roztápí „poslední“ čtyři cvokaři výheň, už ale za pomoci elektrického ventilátoru, a předvádějí turistům, jak si jejich předci vydělávali na živobytí. Turistický úřad Valle di Ledro totiž zařadil návštěvu veřtatu do jedné trasy placených procházek, které jsou v krásném údolí velmi populární.

 

Jednou za měsíc přivede průvodce pár turistů do veřtatu, jež mohou za ochranným plexisklem pozorovat práci cvokařů. Ti jim na přání vykovou zdarma i originální výrobky, ale ve Valle di Ledro mají přeci jen víc rádi takové turisty, kteří v krámcích, restauracích a hotýlcích kolem jezera utratí nějaká eura a pomohou místním podnikatelům

 

Jak dlouho ale tohle představení pro turisty vydrží, to nikdo neví. Současným předvádějícím cvokařům, kteří jsou vesměs z rodin, jež se tímto řemeslem kdysi živily, je kolem sedmdesáti let a mladší nástupce nemají. Ani kujné železo či drát už není takový, jaký by potřebovali, ale to je detail.

Obecní radní jakoby si neradostnou budoucnost nechtěně uvědomovali a tak již v roce 2001 zafinancovali vydání knihy o historii cvokařství v Pré a Molině a v roce 2013 hraného hodinového dévédéčka s názvem Den ve cvokařském veřtatu v Pré, jaký býval před mnoha lety.

 

Nebylo by vůbec dobré, aby cvokařina zmizela z ledrenského údolí po druhé. Zpřetrhala by se tak kontinuita vývoje oblasti, kde obyvatelé žili vždy v drsných podmínkách a na živobytí si, nehledě na to v jakém státě se zrovna nacházela jejich obydlí, vydělávali jen a jen úmornou prací.

 

U veřtatu v Pré jsme se objevili v roce 2016 10. května, kdy měla být jeho návštěva součástí odpolední vycházkové túry pořádané místním turistickým úřadem. Zrovna dost pršelo, tak nám v informačním středisku na druhé straně jezera už dopoledne řekli, že asi vycházka nebude, ale že cvokaře – důchodce do veřtatu kvůli nám svolají. Vždyť jsme z Příbramska, kde před sto lety byli tak srdečně přijati jejich předci!

Už hodně minut před druhou hodinou, kdy jsme se měli s cvokaři setkat, jsme chodili po vsi a zaregistrovali na lavičce sedícího Nicolu Battainiho, jak jsme se později dozvěděli jeho jméno. Už se nemohl dočkat setkání s námi. Přesně ve dvě hodiny dorazili k veřtatu  Pietro Coló a Constantino Micheletti.

 

 

Předali jsme si přiléhavé dárky, mimo jiné ...

... my jim vitrinu s informacemi o našem Cvokařském muzeu ...

... a oni nám vzorky svých výkovků, které jsme s českým komentářem umístili ve veřtatu muzea ve Starém Rožmitále

 

Jejich překvapení, že v Rožmitále je Cvokařské muzeum s veřtatem, a ne jedno, bylo nelíčené. Přes hodinu jsme srovnávali, jak se pracovalo tady a jak u nás, jak se proměňovaly osudy rožmitálských a ledrenských cvokařů v běhu času a jak se řemeslo připomíná v současnosti.

 

V předváděcí cvokárně panuje vždy dobrá nálada a někdy, když se ví, že přijde hodně turistů, se dostaví i harmonikář. Pak zní údery kladivem v rytmu tyrolských lidovek. Inu, dnes už cvokařina nikoho neživí.

Vzpomínky na minulost jsou ale stále živé, zvlášť když předci Nicoly Batainiho prožili tři roky v 1. světové válce v Novém Kníně.

 

Ve tři hodiny nakonec přeci jen dorazilo pár turistů s průvodcem a tak jsme se rozloučili. Měli jsme ze setkání krásný pocit a věříme, že „poslední“ cvokaři ve Valle di Ledro také.

Jaké pak bylo naše překvapení, když jsme Pietra Coló 12. června náhodou objevili v našem Cvokařském muzeu ve Starém Rožmitále. Měl jen chvilku volna při oslavách výročí založení Příbramě, na které byl s přáteli z ledrenského údolí pozván a tak si k nám na rychlo a inkognito jen odskočil.

 

Pietro Coló při práci ve veřtatu v Pré 10. května ...

... a při návštěvě veřtatu ve Starém Rožmitále o měsíc později

 

Jak zakončit tohle dlouhé povídání? Snad jen tím, že naštěstí všude existují lidé, kteří ochraňují a připomínají památku na doby dřívější, neboť jak praví jedno – už otřepané, ale stále platné úsloví – Ten, kdo zapomene svoji minulost, je odsouzen ji znovu prožít. A předešlé díly našeho seriálu snad dost jasně ukázaly, že v případě ledrenského i rožmitálského údolí to byla hodně často smutná historie.

Na úplný konec seriálu ještě prameny, ze kterých bylo čerpáno. Především to byly dvě knihy: Ferriere, fucine e brocche a zappa in Valle de Ledro od Vittoria Grazioliho z roku 2001 a Cvokaři – O zaniklém řemesle v rožmitálském údolí od Jindřicha Jiráska vydané v roce 2012, dále pak DVD Le Brocche – una giornata nella fusina di Pré come tanti anni fa, stránky www.vallediledro.com, Giornale del Trentino a informační texty obcí Molina a Pré. Za radostnou spolupráci je samozřejmostí vřele poděkovat třem „posledním“ cvokařům v Pré a turistickému úřadu v obci Pieve.



 



 



 



 



 



 



 


 

 

Kontakt

Cvokařské muzeum

jindrich.jirasek@email.cz

Alej Johanky z Rožmitálu 74
262 42 Rožmitál pod Třemšínem

Vyhledávání

© 2012 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode